Jedna z nejpohodlnějších představ, jež o sobě máme, je, že my sami společnost na „my“ a „oni“ nedělíme. Že to dělají populisté, fanatici či lidé s jednoduchým myšlením. Biologie a psychologie nás ale usvědčuje z něčeho docela jiného.
Tendenci rozdělovat lidi na „naše“ a „cizí“ máme všichni. Vzniká rychle, automaticky a často zcela bez vědomého rozhodnutí. Nejde o selhání charakteru, nedostatek vzdělání či kritického myšlení. Jedná se o základní lidský mechanismus, který se dá experimentálně vyvolat i tehdy, když se zdá, že k tomu není žádný dobrý důvod.
Už klasické experimenty [1] britského sociálního psychologa Henriho Tajfela ukázaly, že ke vzniku „my“ a „oni“ stačí pouhá nálepka. Psycholog Tajfel lidi, kteří se vzájemně vůbec neznali, rozdělil do několika skupin podle nahodilých kritérií. Přesto se rychle objevilo zvýhodňování „vlastní skupiny“ a znevýhodňování „těch druhých“. A to se dělo dokonce i v situacích, kdy to účastníkům nepřinášelo žádnou výhodu.
- Jinými slovy: „My“ se vytvoříme i z téměř ničeho!
Moderní neurověda k výsledkům tohoto a dalších experimentů [2,3] ale přidává i další nepříjemná zjištění. Empatie není tak všeobecná, jak si rádi myslíme. Když vidíme, že někdo trpí, náš mozek často reaguje tak, jako bychom část té bolesti prožívali sami. Aktivují se oblasti spojené s nepříjemným prožitkem a soucitem – jako by se v nás něco stáhlo. Výzkumy ale také ukazují, že tahle reakce není automatická vůči každému.
Záleží na tom, zda člověka vnímáme jako „jednoho z nás“, nebo jako „někoho cizího“. Pokud patří do „jejich“ skupiny, empatická odezva slábne. A někdy se dokonce obrátí naruby. Místo soucitu se objeví uspokojení z cizího neštěstí. Mozek v takových chvílích aktivuje centra odměny. Podobně jako když se nám něco povede nebo získáme výhodu. Jinými slovy, bolest „těch druhých“ nás nemusí jen nechat chladnými. Může nás i těšit.
Kdy nastává zlom? Když jsou jedni morálnější než druzí!
Zlom nastává ve chvíli, kdy se rozdíl mezi „my“ a „oni“ začne morálně nafukovat. Jakmile o nějaké skupině začneme mluvit dehumanizačním jazykem, kdy „oni“ jsou označování za hrozbu, chorobu, parazity, škůdce nebo nečistoty, tak se změní způsob, jakým na „oni“ automaticky nahlížíme. Prokázaly to všechny hrůzy lidstva, v kterých „oni“ byly paraziti, fašisti, komunisti, šváby, krysy a dokládá to svými dezoláty, sluníčkáři, havloidy, ukronácky i dnešní dění v naší zemi.
Důležité neurovědní potvrzení tohoto procesu nabídli sociální psychologové Lasana Harris a Susan Fiske. Jejich studie dehumanizace [4] potvrdila oslabování zapojení oblastí mozku souvisejících se sociálním poznáváním. Tedy s tím, že druhé automaticky vnímáme jako bytosti s myslí, individuálním příběhem a legitimními záměry. Dehumanizace se tak dá chápat nejen jako rétorika, ale tlak na změnu v tom, jak druhého člověka nevědomě vnímáme. Jednoduše: Dehumanizace proměňuje druhé v podřadné a nehodné soucitu!
A právě tady se otevírá prostor pro politické zneužití. Politici, kteří staví svou moc na dělení společnosti, ve skutečnosti neobjevují nic nového. Jen velmi dobře vědí, kam sáhnout.
- Zúží „my“ – Češi, vlastenci, demokraté, svobodní, Evropané, bílí apod. – tak, aby do něj patřili jen ti správní.
- Rozšíří „oni“, aby zahrnovali co nejvíc nekonkrétnosti, nejistoty, frustrace a strachu.
A teď to nejpodstatnější! Nejnebezpečnější na tom není to, že by lidé byli snad naivní. Ale to, že tento mechanismus funguje i tehdy, když o něm [ne]víme.
Neurovědní studie [5,6] opakovaně ukazují, že rychlé a automatické reakce na „My“ a „Oni“ mohou probíhat mimo vědomou kontrolu. Například ve studiích prezentací tváří v řádu desítek milisekund se objevují rozdíly chování plazího mozku [evolučně nejstarší část mozku, pozn. red.] zodpovědného za pocit ohrožení, a to při zpracování tváří černých a bílých osob. I když se později, při delším času zobrazení, efekt zmenšuje.
Co z toho plyne? I člověk, který se vědomě hlásí k rovnosti a férovosti, může mít v prvních stovkách milisekund zapnuté automatické kategorizace. A teprve pak nastupuje vědomá regulace, pokud k tomu má kapacitu a motivaci.
Jak na problém? Jednoduše! Společnými úkoly
Dobrá zpráva je, že hranice mezi „my“ a „oni“ nejsou pevné. Jsou překvapivě pohyblivé. Sociální psychologie to ukazuje dlouhodobě. Meziskupinové napětí lze snižovat tím, že se skupiny dostanou do situace, kdy musí spolupracovat na společných, „nadřazených“ cílech.
STEM: V české společnosti je obecně ochota si vzájemně pomoci
Slavný příklad představuje výzkumný program [8] známý jako Robbers Cave, který dokumentuje, jak se meziskupinová rivalita dá eskalovat i mírnit změnou podmínek a struktury situace. Samozřejmě je to kognitivně náročnější. Vyžaduje to víc práce, víc regulace emocí, často i víc trpělivosti s vlastní automatickou reakcí. Ale právě proto to funguje. Přepisuje to definici „my“ tak, aby v ní bylo víc lidí.
Cílem tedy není tvářit se, že dělení na „my“ a „oni“ neexistuje. To by bylo popřením lidské přirozenosti. Skutečnou výzvou je neustále zpochybňovat, kde tu hranici kreslíme. A rovněž pátrat po tom, kdo z takových hranic profituje. Protože samotné dělení není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy ho někdo zúží tak, aby se do „my“ vešlo co nejméně lidí a do „oni“ co nejvíce strachu.
Michal Kniha
—
Autor je speciální pedagog a psychoterapeut s dlouholetou praxí v sociálních službách a na krizových linkách. Absolvoval dva psychoterapeutické výcviky, z toho jeden se zaměřením na práci s dětmi a dospívajícími. Vede soukromou praxi jako terapeut a mediátor, kde se věnuje individuální práci s dětmi, dospívajícími i dospělými klienty. Je spolupracovníkem redakce Zdravé Zprávy a serveru FinTag, který se zaměřuje na ekonomiku, politiku a finance.
