Péče o pacienty v závěru života je v Česku stále nejednotná a často se odvíjí od rozhodnutí každého jednoho lékaře, který ošetřuje paliativního pacienta. A to není dobře už kvůli tomu, že počet geriatrických pacientů se do roku 2040 zdvojnásobí.
„Mnoho pacientů buď dostává nepřiměřeně extenzivní péči v závěru života, nebo nedostatečnou péči,“ uvedla ve Sněmovně na kulatém stolu Paliativní péče a rozhodování na konci života [30.3.] doc. Kateřina Rusinová, přednostka Kliniky paliativní medicíny 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice [VFN] v Praze.
A tak není výjimka, že stejný pacient se stejným onemocněním v totožném stadiu i věku může dostat rozdílné rozhodnutí o péči nejen podle zdravotnického pracoviště, ale dokonce i podle toho, jaký lékař je právě ve službě. Jinak řečeno přístup lékařů k paliativním pacientům se odlišuje a docela odvíjí od individuálního posouzení. A to je podle docentky Rusinové dáno právě variabilitou rozhodování.
„Vzniká tak situace, kdy péče v závěru života je poměrně nepředvídatelná jak pro pacienty, tak pro zdravotníky tím, že to rozhodování má takovou variabilitu,“ uvedla docentka.
Paliativa není „jen“ péče o pacienta, který za pár dní zemře
To je dané i doporučeními postupu při rozhodování při změně péče intenzivní na péči paliativní. Ta se podle docentky neměnila od roku 2010. Přičemž většina podobných odborných doporučení se aktualizuje každý rok, nanejvýš ve dvou či tříletém intervalu.
„Toto klíčové doporučení máme teď 16 let bez aktualizace. A vůbec to není jednoduchá oblast,“ uvedla na kulatém stolu.
Péče o paliativní pacienty je nepředvídatelná
Situaci lékařům v péči o pacienty v závěru života ztěžuje třeba i jen zastaralá terminologie, která pochází z 90. let. Zatímco současné doporučení pracuje s termíny jako neúčelná nebo marná péče, v její očekávané aktualizované verzi se počítá s pojmy jako hodnoty a preference pacienta a srozumitelný a přiměřený cíl léčby.
Paliativní péče má být podle docentky postavena na třech základních pilířích: Na pacienta orientovaná péče, velmi dobře vedená symptomatická léčba a dokumentované a sdílené rozhodování. Šetření ve VFN ukázalo, že paliativní péče v tomto rozměru se dostávala pouze ke dvanácti procentům umírajících pacientů. Obdobně je tomu i v ostatních zdravotnických zařízeních, ukázaly průzkumy.
Doktor Norbaev rozjel první uzbecký dětský hospic. Jmenuje se Taskin
Pro klinickou praxi tak vzniklo desatero doporučení s důrazem na hodnoty a preference pacienta v paliativní péči tak, aby se mu dostávalo přiměřené, nikoli někdy až pro pacienta zatěžující léčby v závěru jeho života, vysvětlila docentka.
Na další mezery v péči o paliativní pacienty, tedy pacienty, pro které už nemá medicína kurativní léčbu, upozornila primářka hospice Cesta domů Katarína Vlčková.
„Pacienti nebývají dostatečně informováni o svém aktuálním zdravotním stavu,“ upozornila s tím, že v důsledku toho mívají nerealistická očekávání o svém zdravotním stavu.
„Což může vést k tomu, že odkládají přijetí do hospicové péče,“ uvedla.
Centrální registr dříve vyslovených přání
Často se setkává i s tím, že pacienti nemají dostatečně kompenzované závažné symptomy a podstupují tak bolest a utrpení. Přitom dobře a včas nastavená léčba by jim od nich ulevila. To ale jen tehdy, pokud by se ale dostali do paliativní péče včas. Tuto bariéru by podle ní pomohlo odstranit zlepšení komunikace s těmito pacienty a jejich rodinami.
„Tito pacienti vyžadují specifický přístup a mají specifické potřeby,“ poznamenala primářka.
Péči o umírající pacienty by podle ní rovněž usnadnil centrální registr dříve vyslovených přání. A registr osob určených k zastupování rozhodování.
„Tyto instrumenty by nám mohly výrazně urychlit a usnadnit rozhodování v situaci, kdy už pacient není schopen se rozhodnout sám. Anebo s námi komunikovat,“ uvedla primářka.
Senátoři navrhují definovat neadekvátní léčbu na sklonku života
Dále zmínila nedostatečné kapacity hospicových služeb ve všech formách. Tedy v lůžkové, mobilní i ambulantní péči. A problém vidí i v nerovnoměrném rozložení této péče v regionech. Nejhorší situace je v Karlovarském a Libereckém kraji. Na druhou stranu dobré pokrytí má například Vysočina. Za ideálně nastavené nepovažuje ani úhrady z pojištění na saturování nákladů na tuto péči.
„A stále není vyřešena úhrada nezdravotnické složky multidisciplinární péče,“ poukázala na další mezeru v paliativní péči.
Současně vyjádřila naději, že všechny tyto nedostatky se vypořádají v nově vznikající národní strategii paliativní péče. A to tak, aby se paliativní služby dostaly ke všem lidem bez ohledu na místo, kde žijí, jejich věk nebo jejich onemocnění.
Zajištění péče o seniorní pacienty s více nemocemi
Pozornost nejen paliativnímu, ale i dalším souvisejícím oborům jako geriatrie, je třeba věnovat ze strany státu i podle ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky [ÚZIS] Ladislava Duška. Lidí ve vysokém věku s více nemocemi totiž bude v následujících minimálně dvou dekádách jenom přibývat. A současné kapacity na to nestačí i v situaci, kdy se o větší část těchto nesoběstačných seniorů postarají v rodině takzvaní neformální pečující. Na to ukazují už současná data. V roce 2024 podle ČSÚ leželo v pobytových sociálních službách kolem 94 tisíc lidí.
„Z toho bylo 75 procent ve velmi vážném zdravotním stavu s vysokou ztrátou osobní soběstačnosti,“ uvedl ředitel ÚZIS.
O své blízké se doma stará asi 800 000 lidí, a stále jich přibývá
Zdravotní péči o tyto nesoběstačné osoby v sociálních zařízeních zajišťovalo asi 6 tisíc pracovních úvazků zdravotních sester. Z toho 37 procent jich bylo v předdůchodovém věku.
„Ta kapacita personální je dvakrát pod potřebou už teď, minimálně,“ dodal profesor Dušek s tím, že do sociálních služeb musí okamžitě směřovat pobídky tak, aby ta péče byla i dostatečně platově ohodnocena.
Veronika Táchová
