Při šetření transexuality u pacienta je pro lékaře asi největším strašákem riziko detranzice. To znamená, že se lidé kdykoli v procesu genderové přeměny nebo i po ní rozhodnou vrátit ke se původní pohlavní identitě.
Takových pacientů ale není naštěstí mnoho. Na semináři České lékařské komory [ČLK] na téma Sexuologie [10.3.] to uvedla sexuoložka a psychiatrička ze Sexuologického ústavu 1. LF UK a VFN v Praze Vanda Lukáčová. Podle ní jde zhruba o dvě procenta z těch osob, které podstupují nebo již podstoupily tranzici.
„Ani u nás to není výjimečný moment, kdy lidé po zahájení kroků tranzice se rozhodnout jít zpátky,“ uvedla na semináři doktorka Lukáčová.
Podle ní se k takovému kroku– detranzici – lidé podstupující přeměna pohlaví [tranzici], rozhodují v kterékoli její fázi. Nikoli jen po již provedené úřední změně pohlaví. Ať už po chirurgickém zákroku, či pouze na základě lékařského potvrzení o ukončení léčby pro změnu pohlaví. A rovněž zdůrazňuje, že zhruba 87 procenta osob je s tranzicí spokojeno. Přičemž zbývající procenta jsou nebinární či bisexuální lidé.
Obviňovat někoho nemá cenu, potřeba je podpora
Docela překvapivé jsou pak nejčastější důvody, které vedou danou osobu k rozhodnutí skončit s procesem tranzice. Anebo se po delším čase od již dokončené tranzice vrátit ke svému původnímu pohlavnímu určení.
„Nejčastější důvody nebývají to, že se ten člověk spletl, ale sociální nepřijetí, tlak rodičů nebo i komplikace procesu tranzice,“ říká doktorka Lukáčová.
I v její praxi se objevují případy, kdy lidé podstoupí tranzici a později detranzici. Tedy se vrátí ke své původní pohlavní identitě. Většina z těchto pacientů podle ní ale nelituje, že podstupovali tento nejen časově, ale i velmi psychicky náročný diagnostický proces.
„To proto, že to vnímají jako důležitý krok v tom poznání sebe samých,“ vysvětluje.
Podle ní rozhodně není namístě v případě, kdy se daný člověk rozhodne vrátit ke svému pohlavnímu určení, s nímž se narodil, kohokoli obviňovat. Tito lidé, jak říká, naopak vyžadují v takové chvíli velkou podporu, zejména od rodiny a nejbližších přátel.
„Ta diagnostika není vůbec jednoduchá. A tak není možné v tomto obviňovat ani klinika ani toho pacienta,“ upozorňuje doktorka Lukáčová.
Tranzice i detranzice si žádají podporu rodiny a přátel
Na nutnost podpory především ze strany rodiny těch osob, které se rozhodnou změnit své pohlavní určení nebo se případně vrátit ke své původní identitě při nebo po tranzici, upozornil už dříve v podcastu Zdravé Zprávy psycholog Sexuologického ústavu 1. LF UK a VFN v Praze Petr Weiss. Ten považuje za vůbec nejtěžší krok při změně pohlaví moment, kdy se o tom chystají tito lidé říct svým rodičům.
„Dodnes existují rodiče, kteří nepřijmou nové pohlaví syna nebo dcery. A stále trvají na tom původním. A je to nezřídka příčinou definitivního rozchodu toho potomka s vlastní nukleární rodinou,“ řekl s tím, že jde o nejhorší scénář, který může pacienta vůbec potkat.
Ve své praxi se setkává významně více se scénáři, kdy přibývá dobře informovaných rodičů, kteří reagují vstřícně a respektují rozhodnutí svého potomka. I když v menším zastoupení se ale stále setkává i s takovými rodiči, kteří pohlavní změnu u svého potomka prostě nepřijmou.
„V procesu přeměny pohlaví je pomoc těch nejbližších a pochopení rodiny vlastně to nejdůležitější,“ shrnul Weiss.
Rodičům těchto dětí, dospívajících, ale i dospělých v takových situacích doporučuje jim naslouchat a přijímat je takoví, jací jsou. Důvod podle něj je, že „to dítě ví velmi dobře, co a čím je“.
Veronika Táchová
