„Chceme zabojovat o každé dítě, které se neporaní,“ říká otec projektu Zachraň koleno a lékař z I. ortopedické kliniky FN u sv. Anny v Brně a LF MU Filip Hudeček. Úrazů předního zkříženého vazu u sportujících dětí podle něj přibývá.
Projekt „Zachraň koleno“ se zaměřuje na prevenci úrazů předního zkříženého vazu u mládeže, která se věnuje sportu. Proč je to důležité?
Čelíme epidemii úrazů předního zkříženého vazu, speciálně u mladých sportovců, častěji u děvčat. Existují registry, které každoročně vzrůstající výskyt dokumentují. Denně to s kolegy vídáme také v našich ortopedických praxích. Dostáváme se do situace, kdy na každý tisíc obyvatel pod dvacet let připadá jedno zranění. Přitom jde o poranění, které vzniká při relativně banálních situacích, jako je doskok nebo změna směru.
Co je důvod epidemie tohoto typu úrazu, jak říkáte?
Problém má více příčin. Děti, i když pravidelně sportující, mají horší neuromuskulární kontrolu, pohybovou koordinaci, jsou tak trochu nebezpečné samy sobě. Je to způsobeno současným životním stylem, z mého pohledu zejména předčasnou specializací na určitý sport. Z pohybu se vytrácí přirozenost, spontánnost, hravost. K dětem od malička přistupujeme jako k malým vrcholovým sportovcům. Rodič dítěti v pěti letech vybere sport a potomek potom nedělá skoro nic jiného. Jeho neuromoskulární mechanismy se nejpřirozeněji rozvíjí přirozenou hrou, spontánními aktivitami v přírodě nebo za domem na sídlišti – kdekoliv, jen ne na gauči s mobilem v ruce nebo na židli u počítače.
Problémy mají hlavně dívky
Říkáte, že problém je častější u dívek. Proč?
Roli mohou hrát faktory anatomické – děvčata mají širší pánev a kolena mají přirozeně větší tendenci směřovat do X, u chlapců je naopak častější O, což je samo o sobě pro koleno protektivní. Důvod může být i hormonální anebo to může být opět životním stylem, kdy kluci si jdou „začutat“ do parku nebo se projet na kole přeci jen častěji než dívky. Obvykle mají o něco větší vztah k přirozenému pohybu a možná je právě toto důkaz, že přirozený pohyb je nejlepší ochrana.
Před vznikem úrazu existuje dostupná prevence. To chcete změnit?
Ano, výzkum opakovaně prokázal, že pomocí specifického tréninku, který se dá aplikovat jako součást rozcvičky, může riziko úrazu poklesnout o 50–60 procent. Stačí čtyři minuty. Nejde o nic nového, v minulosti již proběhly pokusy o začlenění do praxe, ale vzrůstající čísla úrazů svědčí o tom, že se to příliš nepovedlo. S naší iniciativou jsme se proto rozhodli jít na to trochu jinak.
Jak?
Pokusíme se pro rozcvičku nadchnout přímo děti. Chceme, aby věděli, že mají problém. Pokud to nepochopí, nebudou mít vnitřní motivaci to dělat. Taktiku jsem vypozoroval při výchově vlastních dětí…
Oslovujeme přímo děti
Jakými konkrétními kroky toho chcete dosáhnout?
Cílem je, aby se samy děti prostřednictvím sítí o problému dozvěděly a řekly si – aha, já fakt nechci skončit jako tahle holka z tohoto videa, co pro to můžu udělat? Zapojili jsme také spoustu známých osobností, teď jsme třeba natáčeli povídání s Lukášem Krpálkem nebo s Víťou Krejčím, který aktuálně bourá české rekordy v NBA.
Vrcholové sportovce s hendikepem sdruží nové centrum pod MPSV
Máme přislíbeného Martina Nečase z NHL, Barboru Špotákovou a mnoho dalších. Pokud se děti naladí na myšlenku, že jim jejich hvězda poradí, jak příznivě ovlivnit svůj osud, snad nám to umožní naplnit naši vizi. Cílem není malé sportovce děsit, ale chceme je realisticky upozornit, že ten problém tady je. Aby nám jednou nevyčetli, že jsme je na to neupozornili.
Ve vašem projektu se ale neobracíte pouze k dětem.
Jdeme na to ze tří směrů. Vedle poučených dětí potřebujeme také informované rodiče – aby se ptali trenérů, co dělají pro prevenci u dětí, a aby trenéři byli pod tlakem se v této oblasti vzdělávat a jednoduchou rozcvičku aplikovat. Podařilo se nám získat podporu Českého olympijského výboru, díky čemuž jsme dostali možnost provádět vlastní výzkum, měřící v 3D laboratoři efekt rozcvičky, a také oslovit sportovní svazy. Většina z nich projevila zájem o spolupráci, a dokonce to půjde tak daleko, že trenéři s licencí budou mít naše školení povinné.
Semináře pro trenéry, aby bylo méně úrazů
Jak chcete pracovat s trenéry?
Naši lidé už si staví týmy v regionech. Začínáme v lednu ve dvaceti centrech po celé republice. Půjde o tříhodinový seminář, kam se každý trenér může přihlásit na našem webu. Rozcvička je jednoduchá. Přizpůsobuje se různým věkovým kategoriím sportovců.
Může rozcvička pomoci předcházet i dalším úrazům?
Určitě, není to izolované cvičení na koleno, ba naopak. Bylo prokázáno, že se tím snižuje i úrazovost kotníku, a dokonce zlepšuje výkon. Jde o validovanou metodu, která byla před lety vyvinuta Evropskou organizací pro sportovní medicínu ESSKA-ESMA a která je postupně implementována v jednotlivých evropských zemích.
Co by bylo ideálním výsledkem celého projektu?
Pokusili jsme se namodelovat budoucnost a vyšlo nám, že pokud by se nám podařilo proškolit všechny trenéry dětských sportovců, tedy asi 5–6 tisíc lidí, mohla by se rozcvička dostat ke 180 tisícům dětí. Při střízlivém odhadu zohledňujícím, že ne všichni proškolení se našimi radami budou řídit, máme vizi zachránit tisíc kolen za dekádu. Možná to nezní jako velké číslo, ale za každým jedním zachráněným kolenem je dítě ušetřené velkého zásahu do jeho budoucnosti.
Cíle projektu
Kdo další za projektem stojí?
Spojil jsem se s mým kamarádem, ortopedem Michaelem Lujcem z FN Brno. A když jsem ho na konferenci ESSKA v Miláně nadšeně bral na přednášku Dr. Patta, náhodně jsme se na ní setkali s dalšími kolegy z Brna. To je s primářem Karlem Urbáškem z ortopedie ve FDN a sportovním fyzioteraputem Ivanem Jánským.
Ten působí u Komety a Zbrojovky Brno. Brali jsme to jako znamení, oslovili je a už jsme byli čtyři. Dnes náš tým tvoří téměř dvě stovky nadšenců. Ti pro projekt pracují zadarmo – z přesvědčení, že to má smysl. Věnujeme se tomu týmově, a to je možná ten důvod, proč jsme v tuto chvíli s celou iniciativou asi nejdál ze zapojených zemí.
Je za vás prevence směr, kterým se ortopedie do budoucna bude ubírá?
Prevence tu byla vždy, ale je to s ní stejné jako všude jinde – také víme, že bychom neměli kouřit a přejídat se, hůř se to potom dělá. V tomto případě ale cítíme, že bychom se měli snažit víc, protože jsme za děti zodpovědní. Když si dospělý ničí své zdraví, je to jeho věc, ale určit dítěti, že se bude specializovat na jednu disciplínu a „nechat ho se zranit“, to není chyba dítěte. Je to chyba celého současného pojetí sportu, které asi nezměníme. Za ortopedii se ale můžeme minimálně snažit o zmenšení rizika tohoto vážného zranění.
Jana Greplová
