Mechanismus financování CDZ je ošetřený, říká Dita Protopopová

„Teď už je mechanismus financování Center duševního zdraví ošetřený,“ říká v rozhovoru pro Zdravé Zprávy národní koordinátorka duševního zdraví Dita Protopopová. Mluví ale i o psychiatrické krizové péči či mobilech ve školách.

Náklady na vznik center duševního zdraví [CDZ] a jejich provoz zprvu, v roce 2018, pokrývaly evropské dotace. Panovaly tak obavy o jejich udržitelnost po dočerpání dotací. Nebylo dořešeno ani prolínání zdravotních a sociálních služeb typické právě pro tato centra. Jak je to dneska, je to vyřešené?

Toto jsme ošetřili hned v počátku, kdy zdravotní pojišťovny tehdy protáhly ten pilot fungování CDZ. A z tohoto financování z evropských fondů přešla CDZ plynule do pilotního provozu financovaného Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR.

Tím se ale ošetřily úhrady za zdravotní péči, ale co ta sociální část služby?

I kraje za ten rok a půl, kdy bylo to financování z evropských fondů, si zařadily ta CDZ přímo do základní sítě sociálních služeb.

Skončí centra duševního zdraví? Chybí peníze, lidé i právní rámec

Centra po dočerpání peněz z EU tak stále přecházejí do pilotního financování?

Teď už ani tento mechanismus není potřeba, protože úhrady a všechno další je nastavené. A tak vlastně teď už všechna CDZ plynule přecházejí dál do toho financování a není tam žádná mezera, nic takového. To znamená, že polovina úhrad je ze zdravotního pojištění, to zajišťuje pokrytí té zdravotní části. Další část je v síti sociálních služeb kraje nebo hlavního města Prahy. A tam funguje to financování přes dotace poskytované Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR.

Dita Protopopová: Síť CDZ mapujeme

Problémy se zajištěním navazujícího financování CDZ jsou tak už vyřešené?

To, na čem pracujeme teď, je to, že my potřebujeme financování CDZ nastavit tak, aby ta centra nezačala strádat. To proto, že je všechno dražší, nákladnější. A my je nemůžeme vytvořit a pak je nechat, aby byla finančně na dně. To je to, co budeme upravovat, na co se budeme dívat, na to financování. Ale už ne na ten mechanismus financování, protože ten už je hotový.

V Česku funguje asi padesátka CDZ a další vznikají. Mapa CDZ ukazuje na „slepá“ místa, a jsou to stále ty opomíjené regiony. Centra chybí v severních Čechách, na Šumpersku a dalších odlehlých místech. Řešíte i to v dotačních výzvách?

Zatím jsme nedošli k tomu, že by to bylo potřeba, protože těch center je tak málo a je to stále nepokryté. Ale to, co my děláme, je, že mapujeme zájemce a víme o každém zájemci. A pokud by se nám vyskytl tento problém, a začali jsme vidět, že nám vznikají dvě centra na jednom místě, pak bychom to samozřejmě řešili.

Další centra? Určitě!

Sledujete tedy, jak se vytváří síť center duševního zdraví?

I z toho mapování všech těch zájemců, protože my už máme republiku zmapovanou a víme, kdo se asi bude do té výzvy hlásit, tak tam nevidíme žádnou kolizi. Že by centra vznikala někde, kde nejsou potřeba. Ta síť se tvoří z již etablovaných poskytovatelů služeb. A ti už jsou také nějak regionálně rozložení.

Do dvou let v Česku vznikne dalších 15 center duševního zdraví

Velké téma je dětská psychiatrie, i tady mají pomoci CDZ. Jaký je ideální počet těchto center se zaměřením na dětské a dospívající pacienty?

U těch dětí je populace více rozložená, tato centra mají větší regionalitu. Ale určitě to nejsou jako nyní desítky center. Určitě bychom jich potřebovali minimálně 30 a možná i víc.

Následující dvě dekády tak budou stále vznikat nová CDZ?

Určitě.

Investice do psychiatrické krizové péče

Ne všechnu péči o pacienty s duševní nemocí ale zvládnou odbavit centra duševního zdraví, zaměřujete se i na jiné oblasti této péče?

Teď pracujeme na výzvě pro krizovou péči, to je systém krizové péče. Tady jde o služby krizové péče. To je, když se dostane člověk do krizové situace, tak aby nečekal měsíce, než se uvolní místo na psychiatrii nebo jinde. Ale aby se dostal ihned k péči. To je například ta záchranná služba pro krizovou péči, která nyní vznikla v Praze.

Proč taková intervence?

My dobře víme, že když člověku v té krizi poskytneme péči ihned, tak pak nemusí jeho problémy chronifikovat. A nepropadne pak do té péče, na kterou nemáme kapacitu.

Rozšíříte tuto krizovou psychiatrickou péči i do jiných měst, i mimo Prahu?

Momentálně připravujeme projekt tvorby sítě krizové péče asi ve čtyřech krajích. Další by se později rozšířily do každého kraje. To je další věc, na které budeme pracovat.

Kratom se rovná heroinu, namístě je zákaz, říká dětská psychiatrička

Péče o duševní zdraví v Česku je, jak ukazuje praxe, jeden velký problém. Kde dál identifikujete potíže? 

Tady je tolik oblastí… Potřebujeme podpořit bydlení pro lidi s duševními potížemi, jejich návrat do zaměstnání. Máme zde i obří oblast ministerstva školství, kde jsou teď skutečně progresivní. A chtějí ve školách udělat velké změny, abychom tam robustně posílili tu prevenci. Ale i takový časný záchyt, to jsou další věci. Teď momentálně máme dvě priority. Kromě pokračování CDZ jako té vlajkové lodi je to oblast dětské adolescentní péče a pak ta krizová péče.

Zákaz mobilních telefonů na školách problém nevyřeší

Když už jsme u toho školství, jaký je váš odborný názor na regulaci mobilních telefonů, případně používání sociálních sítí ve školách? Doporučila byste zákaz?

Já si myslím, že zákaz samotný, pokud bychom řekli, vyřešíme to zákazem, tak to nevyřešíme. A to ani zákazem pouze na školách.

Proč si to myslíte?

Když vydáte čistý zákaz, vždycky vytvoříte prostor pro to, že ten zákaz začne někdo obcházet. A otevírají se i další otázky. Co když chytnu dítě ve škole s telefonem, mám právo, když je to jeho majetek, mu ho odebrat. Jak na to budou reagovat rodiče. Co když se ten telefon poškodí…

Děti, které se učí z papíru, ví o třetinu víc než ty s mobily a tablety

Jak byste problém s nadužívám telefonů dětmi tedy řešila?

Já jsem plně za to, aby děti mohly používat mobilní telefony mimo výuku v těch případech, když se třeba potřebují o přestávce s rodiči domluvit, jak dojedou domů. Ale jsem plně za to, aby je na školách v jiných případech nepoužívaly. Aby školy byly aktivní, aby v nich děti sportovaly, aby byly v kolektivu a vytvářely ve škole sociální vazby a učily se tam. Ale k tomu je potřeba udělat i velkou komunikační kampaň, aby děti samy pochopily, jak je to důležité.

Tedy přesvědčit samotné děti o tom, že telefon ve škole je zbytečný?

My už máme takové piloty na školách, kde ta komunikační kampaň probíhá. A děti samy si ve svých vlastních parlamentech odsouhlasily, že je to fakt blbost mít ty mobily. A když to vyjde z nich, tak to pak většinou neobcházejí.

Veronika Táchová