Již příští týden mají na programu poslanci třetí čtení transpozice přepracované směrnice o spotřebitelských úvěrech [CCD2], novelu zákona o spotřebitelském úvěru. Návrh zákona transponuje historicky první kodifikaci pro právo na zapomnění onkologických diagnóz u pojištění spojeného se spotřebitelským úvěrem s výjimkou hypoték.
Směrnice udává horní strop pro zapomnění 15 let od vyléčení. Ve Sněmovně se objevily pozměňovací návrhy na zkrácení této lhůty na 7, respektive 6 let. Z jednání poslanců navíc vyplynulo, že tento týden došlo ke shodě na 7 let. A tak se zdá, že 3. čtení bude příští týden už jen formálním krokem. Nicméně ne každý je s tímto postupem spokojený, jak vyplývá z komentáře výkonného ředitele České asociace pojišťoven [ČAP] Jana Matouška pro Zdravé Zprávy. Více v jeho textu níže.
Když stát trestá samoregulaci, byznys mu přestane věřit
V české politice se opakuje zvláštní vzorec. Nejprve se vytvoří problém. Potom se kolem něj vybuduje naléhavost. A nakonec přijde regulace, která má veřejnosti ukázat, že stát koná. Jenže velmi často nekoná tam, kde trh selhal. Koná tam, kde trh dávno začal problém řešit rychleji, pružněji a s menšími náklady pro všechny.
Z pohledu podnikatelů je to jeden z nejhorších signálů, jaký může stát vyslat. Firmám se roky říká: Buďte odpovědné, nastavujte si vlastní standardy, kultivujte trh, nečekejte na zákon. Jenže když to udělají, často zjistí, že jejich snaha nikoho nezajímá. Přijde politická zkratka, která dobrovolný standard hodí do koše a nahradí ho plošným pravidlem. Ne proto, že by samoregulace nefungovala. Ale proto, že regulace se lépe prodává voličům.
Aktuální debata o právu být zapomenut u bývalých onkologických pacientů je přesně takovým případem. Samotný princip je správný. Člověk, který překonal vážnou nemoc a podle medicínských dat už nepředstavuje zvýšené riziko, nemá být zbytečně znevýhodňován. To nikdo nezpochybňuje. Problém je v tom, že se politicky přepisuje oblast, kde už vznikl funkční samoregulační systém založený na datech, transparentnosti a odborném posouzení.
Právo na zapomnění: Tady nejde o pojišťovny…
Abyste mi rozuměli, tady nejde jen o pojišťovny. Jde o precedens pro celé podnikatelské prostředí. Jak má byznys věřit státu, že má investovat do samoregulace, když mu stát následně ukáže, že takovou práci může kdykoli spláchnout do záchodu? Jak mají firmy věřit výzvám k odpovědnosti, když dobrovolná odpovědnost nakonec neznamená uznání či analýzu funkčnosti, ale jen předstupeň další zákonné povinnosti?
Samoregulace přece není útěk před pravidly! Dobrá samoregulace je často přesnější než zákon. Rozlišuje mezi různými situacemi, determinují ji ekonomické náklady, rychleji reaguje na nová data a nastavuje standardy tam, kde plošný paragraf nutně zjednodušuje. U podnikání, zdravotnictví, finančních služeb, technologií nebo reklamy platí totéž: Ne všechno, co lze napsat do zákona, je automaticky lepší než pravidlo, které vzniklo v praxi.
Zdravotních dat se onkopacienti zbaví po 7 letech od vyléčení
Problém české regulace totiž není jen v jejím množství, problém je v její logice. Příliš často se vychází z předpokladu, že když existuje politicky srozumitelný problém, musí existovat i zákonné řešení. Jenže dobrá veřejná politika má postupovat opačně. Nejprve se má ptát, zda problém skutečně existuje, jak je velký, zda už se neřeší jinak, jaké budou vedlejší dopady a zda náklady regulace nepřevýší její přínosy.
Goldplating: „Poturčenec horší Turka“
Pokud se tento test přeskočí, výsledkem je goldplating. Evropský rámec se promění v domácí přeregulování, které jde nad rámec toho, co je nutné. Politicky to může vypadat jako rozhodnost, jenže ekonomicky je to jen další administrativní zátěž, menší prostor pro inovace a slabší motivace podnikatelů řešit problémy dobrovolně.
Stát by měl umět rozlišit mezi situací, kdy trh selhává, a situací, kdy trh funguje, ale politika potřebuje uměle najít téma. V prvním případě je regulace legitimní. Ve druhém je škodlivá. A nejškodlivější je tehdy, když ničí důvěru, že odpovědné chování se vyplatí.
Jestliže chceme po firmách, aby byly partnerem státu, musíme se k nim jako k partnerovi chovat. Partnerovi se neříká: Investuj do řešení, nastav standard, dohodni se s odborníky. A až to uděláš, my ti to celé přepíšeme zákonem. Tak se důvěra nebuduje. Tak se ničí.
Až se příště bude v poslaneckém bufetu diskutovat, proč podnikatelé čekají na zákon a nejsou aktivnější v samoregulaci, odpověď může být jednoduchá: Protože se naučili, že dobrovolná odpovědnost není odměněna stabilitou. Je potrestána další regulací.
Jan Matoušek, výkonný ředitel České asociace pojišťoven
