Čtyři afričtí miliardáři jsou bohatší než polovina kontinentu. Uvádí to aktuální zpráva britské neziskové organizace Oxfam. Ta dlouhodobě upozorňuje na to, že nůžky mezi chudými a nejbohatšími lidmi se rozevírají. To nejen v Africe.
A na krizích, jako byla pandemie covidu-19 nebo válka na Ukrajině, podle ní vydělávají hlavně ti nejbohatší. V Africe ale rostou nerovnosti vůbec nejrychleji ve světě a nachází se tam téměř polovina nejchudších států. Sedm z deseti lidí, kteří žijí v extrémní chudobě, pocházejí také z Afriky.
„Čtyři nejbohatší muži Afriky mají dnes majetek v hodnotě 57,4 miliardy dolarů [cca 1,2 bil. Kč]. To je více, než vlastní 750 milionů lidí. Ti představují polovinu celkové populace kontinentu,“ stojí ve zprávě Oxfam.
Tom Brown živí miliony podvyživených dětí, ale i tak to nestačí
Podle médií jde o Nigerijce Alika Dangoteho, Jihoafričany Johanna Ruperta a Nickyho Oppenheimera a Egypťana Nasífa Savíríse. Dangote podniká v potravinářství a průmyslu [cement, cukr, hnojiva a jiné, pozn. red.], Rupert prodává luxusní zboží, Oppenheimer obchoduje s diamanty a Savírís se věnuje stavebnictví.
Prohlubování rozdílů na kontinentu je podle Oxfam do velké míry způsobeno tím, že tamním lídrům chybí politická vůle měnit stávající situaci. Snižují výdaje na veřejné služby, jako jsou školství a zdravotnictví, a zároveň ponechávají v platnosti nejnižší zdanění majetku ultrabohatých na světě.
Nelegální adopce dětí: Dívky stojí v Africe méně než chlapci
Jako příklad nerovností nezisková organizace uvádí, že jen za tři dny si někdo z jednoho procenta nejbohatších Afričanů vydělá tolik, kolik si člověk z nejchudší vrstvy africké společnosti vydělá za celý rok.
„Africké bohatství nikam nemizí. Čerpá z něj ale systém, který umožňuje malé elitě nashromáždit obrovské bohatství, zatímco stovkám milionů lidí odpírá dokonce i ty nejzákladnější služby. Jde o naprosté politické selhání,“ sdělila v prohlášení ředitelka africké pobočky Oxfam Fati N’Zi-Hassaneová.
Oxfam upozornil i na covid a válku na Ukrajině
„22 nejbohatších mužů světa má větší majetek než všechny ženy v Africe dohromady. Naše narušené ekonomiky plní kapsy miliardářů a velkých firem na úkor obyčejných mužů a žen,“ doplnil celosvětový kontext již dříve ředitel indické pobočky Oxfam Amitabh Behar.
Novartis má lék na malárii pro kojence a hned jej dodá do Afriky
Organizace dlouhodobě upozorňuje i na to, že nůžky mezi chudými a bohatými se stále rozevírají. V roce 2023 na Světovém ekonomickém fóru [WEF] uvedla, že velké korporace využily covid a válku na Ukrajině ke zvýšení cen. Podle tehdejší zprávy organizace se tak vůbec poprvé za pětadvacet let extrémní bohatství i extrémní chudoba zvýšily současně.
„Zatímco miliony lidí nevědí, jak mají zaplatit za jídlo a energie, krize naší doby přináší miliardářům obrovský růst bohatství,“ uvedl konzultant Oxfam Manuel Schmitt.
Podle něj celkový majetek všech miliardářů od roku 2020 roste v průměru o 2,7 miliardy USD [cca 57 mld. Kč] denně. Avšak bezmála dvě miliardy lidí žije v zemích, kde náklady na život rostou rychleji než mzdy. Zhruba každý desátý člověk ve světě podle zprávy hladoví.
Za vítěze nedávné energetické krize a pandemie covidu i ve vyspělém světě označili zástupci Oxfamu korporace a superboháče. Ti třeba uvedli, že více než 95 potravinářských a energetických firem ve světě v posledních letech více než zdvojnásobilo své zisky. A vyšší náklady firmy přenesly na spotřebitele.
Organizace považuje za východisko z krize zavedení vyšších daní pro bohaté. Desetiletí snižování daní pro nejbohatší a pro podniky nerovnosti ve světě, jak tvrdí zástupci společnosti, prohloubilo. Dokonce v některých zemích mají nejchudší lidé vyšší daňové sazby než miliardáři.
„Korporace a jejich hlavní superbohatí vlastníci musejí konečně spravedlivě přispět ke společnému dobru,“ uvedl Schmitt.
Podle Oxfamu pocházejí na celém světě z daní z majetku stále jen čtyři procenta celkových daňových příjmů.
Extrémní nerovnosti ohrožují demokracii
„Extrémní nerovnosti ohrožují demokracii, znemožňují boj proti chudobě a brání růstu. Dále zhoršují změnu klimatu, prohlubují nerovnosti mezi pohlavími a jiné nerovnosti a v neposlední řadě vedou k popírání základních práv obyčejných občanů včetně jejich důstojnosti,“ stojí v aktuální letošní zprávě britské organizace.
Ta již dříve uvedla, že se ekonomická nerovnost globálně vymkla kontrole. To i proto, že kolem dvou tisíc světových miliardářů je bohatších než 4,6 miliardy lidí dohromady.
[Statistiky, které Oxfam používá, se opírají o zprávy Global Wealth švýcarské banky Credit Suisse, pozn. red.]
Amitabh Behar dodal, že není divu, že se lidé začínají ptát, jestli mají miliardáři vůbec existovat. Vyzval proto vlády, aby se to pokusily změnit. Podle organizace totiž nedostatečně zdaňují bohaté a korporace a málo peněz dávají na veřejné služby.
Do Zambie a Angoly míří čeští politici i podnikatelé ve zdravotnictví
Oxfam upozorňuje, že potravinářství a energetika patří mezi odvětví, kterým nadále dominuje jen malý počet hráčů. A tak mají efektivní oligopol. Nedostatek konkurence jim dovoluje udržovat vysoké ceny. Řešením podle analytiků neziskovky jsou vyšší daně pro jejich majitele.
Zpráva nevládní organizace si všímá i genderových nerovností. Ženy a dívky se potýkají s nepoměrně větší zátěží ve formě péče o druhé a mají méně příležitostí k výdělku.
–DNA/ČTK–
Pro ty, kteří se o politiku moc nezajímali, ale chtěli by, tak mám důležité informace. Každá činnost má svá pravidla, jak ji správně uchopit a vykonávat. Abychom ji, lidově řečeno, nezmastili. Sledování politiky, její posuzování, které pak vede u volební urny ke konkrétní činnosti, není výjimkou.
Platí tato pravidla.
1) Volit si člověk může koho chce, je to naopak žádoucí, nikdo nemá právo toto omezovat. Je třeba si to hlídat. Je tedy nežádoucí za jeho volbu spílat svému spoluobčanu. Moje země je i jeho zemí.
2) Výsledek volby stejně na voliče dopadne ať tak, nebo tak. Bude to nakonec jen on a ne někdo daleko, například Afričan, tak proto je svatý bod číslo jedna.
3) Každá bohulibá činnost, ze které se vývojem stane politikum, je odsouzena k záhubě. Tím se samozřejmě nemyslí klasická správcovská činnost dané věci, ta je naopak žádoucí, od toho politici jsou. Ale problémem ideologické chápání věci (na závěr ozřejmím).
4) Politici nejsou spasitelé, nemohou nám ani nic zajistit, ani nic dát, mohou pouze vytvořit podmínky (nebo je zničit), abychom si všichni společně něco vybudovali a pak si to užili. Jsou to tedy našimi zaměstnanci s velkými pravomocemi a ze zákona se nám za svoji činnost zodpovídají. I když si většina z nich myslí, že když jim (jak se dříve trefně říkalo) dal Bůh úřad, že jim k tomu dal také i rozum. Když nejsme spokojeni, případně jsme spokojeni velmi, musí jako zpětná vazba zafungovat bod číslo jedna. To je klíčové.
5) Politik jako člověk nemůže být nikdo cizí (žádný cizák), může být jen jedním z nás. Nemůže proto být z principu jiný, než jsme my sami. V případě, že většinově kolem sebe vidíte cokoliv, co okolní společnost ve vašich očích snižuje, musíte automaticky od politika čekat totéž. Nebudete pak mít pocit podvedení.
6) V mezinárodní oblasti něco jako mezinárodní právo neexistuje. Jsou dána jen jistá volná pravidla, která platí jen případ od případu. Od situace do situace. Neexistuje totiž dostatečně silná autorita, která by je vymáhala. Už z toho důvodu, že si z nich impéria vždy vyberou to, co se jim právě hodí. A špatné příklady táhnou.
7) S ohledem na bod číslo šest si tedy nejen jedinec, ale hlavně stát musí hlídat to svoje a v případě potřeby si to tvrdošíjně bránit. V mezinárodních vztazích nejsou přátelé, jsou jen spojenci a to také případ od případu. Je to logické, vyplývá to z podstaty, protože i politici spojenců jsou voleni svými občany, ne námi a jsou tedy odpovědni jim a ne nám. Logicky se podle toho většina z nich (ne všichni a nemusíme chodit daleko) chovají a jednají.
8) Víra. Věřit někomu a něčemu z podstaty života samého musíte. Bez víry že zbohatnete, nemůžete založit firmu. Bez víry, že si domu užijete, si nejste schopni vzít hypotéku. Bez víry, že někam ve zdraví dojedete, nejste schopni si sednout do dopravního prostředku. Tedy i politikům musíte důvěřovat. Ale to nezamená, že se člověk bude chovat, myšleno u voleb, jako naivní trouba. Svoji suverenitu, popsanou v bodech č.1, 4 a 7 je třeba tvrdě a nekompromisně dávat politikům najevo. A když to uděláte, tak pak se řídit tímto bodem.
Ještě to ozřejmění, kdy se z věci stane politikum. Není to tak složité. Takový příklad, kdy to vynikne. Policie v dopravě. Řídí provoz a eleminuje nebezpečné prohřešky. Ovšem neříká a nenařizuje nikomu, kdy a kam vyjede, jak dlouho pojede a v jakém dopravním prostředku pojede.
V případě, že toto by policie dělala, že by rozhodovala o těchto věcech, byla by doprava politikum. A snadno to poznáte. Policie při řízení nemá argumenty pro dopravu. Hlídá jen rámec, tedy bezpečnost. Jakmile by začala používat argumenty pro vlastní věc, tedy pro provoz (třeba výrokem, máš hnusný ksicht, tebe by se na silnici lekli, tak nikam s autem nevyjedeš), hned se vám musí rozsvítit kontrolka.