Už jako dítě Alice Lovattová chodila všude pozdě. Často se cítila trapně, že nechala své přátele čekat. Velké potíže jí ale dělalo i přijít včas do školy. „Já v hlavě holt ty hodiny prostě asi nemám,“ říká dnes už dospělá Alice.
Problémům s takzvanou časovou slepotou se věnuje agentura Associated Press [AP]. Alici Lovattové, muzikantce z Liverpoolu, diagnostikovali v jejích dvaadvaceti letech ADHD. A teprve při té příležitosti se dozvěděla, že trpí syndromem nazývaným „časová slepota.“
Časová slepota je neschopnost určit, jak dlouho potrvá splnění zadaného úkolu nebo vnímat, kolik času už uplynulo. To se týká výkonných funkcí umístěných ve frontálních lalocích mozku a je to velmi dobře zdokumentovaný fakt u mnoha lidí s ADHD.
„Každému se může stát, že se opozdí, ale v případě ADHD je to funkční porucha. Má to vliv na rodinu, na práci, zacházení s penězi, na všechny sféry života,“ říká Stephanie Sarkisová, psychoterapeutka z Tampy Bay na Floridě a autorka knihy „10 jednoduchých řešení pro dospělé s ADHD.“
Sarkisová uvedla, že chronické opožďování „je jen jedna hvězda z celého souhvězdí symptomů,“ a tak ho není možné jednoduše vyléčit. Ale i tvrdí, že na nemoc zabírají léky, které se předepisují na ostatní příznaky ADHD. Jako je nepozornost a neposednost.
Časovou slepotu do lékařské terminologie zavedl Russel Barkley, penzionovaný neuropsycholog z Massachusettské univerzity. Právě jemu se připisuje propojení chybného vnímání času s ADHD nebo autismem. On sám v roce 1997 o časové slepotě hovořil jako o „časové krátkozrakosti.“
Lékaři se shodují ale i v tom, že každý, kdo chodí chronicky pozdě, nemusí hned trpět ADHD. Časová slepota tak vyvolává nejednu vzrušenou debatu. Základní otázka přitom zní: Kde je hranice mezi objektivním zdravotním stavem a někým, kdo si nedovede čas jenom zorganizovat nebo na něj dokonce vůbec nedbá?
Kdo chodí pozdě, nemusí mít hned ADHD
Jeffrey Meltzer, terapeut z Floridy, odpověď sice nenabízí, ale radí lidem, kteří nikdy nikam nepřijdou včas, aby si zjistili pravou příčinu svého konání. Celá věc je podle něj složitější.
Jsou třeba lidé, kteří chodí všude příliš brzy, protože mají nezdravou úzkost. A tak zažívají obavy, že přijdou pozdě. A pak jsou lidé, kteří trpí tím, že si myslí, že nemají svůj život pod kontrolou, a tak nikdy nepřijdou včas. Oddalují „ten moment“, kdy někde mají být, až ho „přešvihnou“ a včas nakonec nepřijdou. Podle Meltzera ale má vše své řešení.
„V těchto případech je dobré udělat si malý poznámkový bloček a pravidelně na něj nahlížet. Při chronickém opožďování si výskyt zapsat a zjistit jeho příčinu a následek. Například na jednu stranu napsat ´návštěva schůze neznamená ztrátu mé svobody´. A na stranu druhou napsat: ´Jestli zase přijdu pozdě, tak kolegy naštvu´,“ radí.
Za duševními nemocemi jsou i peníze, agrese, selhávající stát i společnost
Dodává, že nejpodstatnějším důvodem, proč změnit zvyk, je i to, co ti, kteří chodí včas, často připisují opozdilcům – pocit „oprávnění“. Lidem, kteří si myslí, že je jejich čas důležitější než čas ostatních. A tak vystavují za zpoždění pokaždé omluvenku, jako by se nic nestalo. Tito lidé ale dávají podle něj najevo svůj „nárok“ i jinde. Na parkovacích místech vyhrazených postiženým nebo třeba halasným vstupem na večírek.
„Opozdí se o 20 nebo 30 minut a vstupují s nevysloveným ´Tak jsem tu! Dívejte se!´ To ilustruje další projevy chování notorických opozdilců. Přitahují k sobě pozornost,“ vysvětluje Meltzer.
Hodinky a aplikace jako nástroj proti časové slepotě
Psychoterapeutce z Tampy Bay Sarkisové bylo v dospělosti také diagnostikováno ADHD a rovněž bojuje s organizováním svého času. Přesto říká, že ať už daná osoba má ADHD, či nikoli, je za své chování stále zodpovědná.
Stephanie Sarkisová proto používá chytré hodinky. Ty ji upozorňují na termíny, ale i na to, kdy má odejít, aby „je“ stihla. Sarkisová doporučuje rozdělit si úkoly na jednotlivé části a odolávat pokušení stihnout za den příliš úkolů.
Veřejné zdraví: Traumata vnímání času prodlužují, radosti zkracují
Podobnou zkušenost má Lovattová. I ta říká, že na svém nedostatku zapracovala a stále tvrdě pracuje. A to například tím, že se naučila na své „časové povinnosti“ rezervovat více času, než si myslí, že na ně skutečně bude potřebovat.
„Nejde o nic jiného než o časovou rezervu,“ říká s tím, že udržovat rezervu jí nejednou uchránilo před „pozdním příchodem“.
A také využívá moderní technologie. Sem patří aplikace pro řízení času. Ale používá i další užitečnou aplikaci. A to takovou, která jí v danou dobu nekompromisně odřízne od ostatních aplikací. Což jí ukáže nejen to, že nastal „její čas“, ale zabrání i uvíznout přesčas v digitálním prostoru, jenž je častou příčinou, proč není člověk včas tam, kde být má.
Michal Achremenko
