
Senátorskou novelu, která především upravuje terminologii v péči o nevyléčitelně nemocné, horní komora parlamentu nepřijala, ale ani ji neodmítla. Přijetí takové normy podle senátorů podmiňuje odborná právní a etická diskuze.
K přímému odmítnutí novely předložené čtyřmi senátními stranami a hnutími chyběl jeden hlas. K novele vydala negativní stanovisko etická komise ministerstva zdravotnictví. Senát konstatoval, že přijetí podobné normy podmiňuje odborná právní a etická diskuse, která povede k mezioborovému konsensu.
I proto senát doporučil ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi [za ANO], aby na základě takovéto diskuse, s využitím senátorské novely a po standardním připomínkovém řízení, připravil vládní návrh, který bude využitelný v podmínkách českého zdravotního systému.
Paliativa není „jen“ péče o pacienta, který za pár dní zemře
Za přijetí novely a její postoupení Sněmovně se přimlouvali Karel Zitterbart [STAN] a místopředseda Senátu Ladislav Václavec [ANO]. Avšak neúspěšně. Podle Václavce by se tím vytvořil tlak na to, aby ministerstvo vlastní návrh předložilo.
Senát nepřijal novelu upravující péči o paliativní pacienty
Novela o zdravotních službách, kterou předložila skupina 17 senátorů ze čtyř frakcí, měla podle nich v rámci úpravy paliativní péče umožnit lékařům podle standardizovaných pravidel neudržovat pacienta při životě za každou cenu. Jejich přesnější vymezení je potřebné s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Cíl novely bylo dle Věry Procházkové [ANO] dát jasná zákonná pravidla pro rozhodování o léčbě s přihlédnutím k přáním pacienta či jeho blízkých, sjednotit terminologii.
Péče o pacienty v závěru života je v Česku dlouhodobě nepředvídatelná
Autoři novely s ohledem na výhrady nahradili původně navrhovanou „neadekvátní léčbu“ pojmem „nepřiměřená léčba“. Podobně nahradili pojem „terminální tišení bolesti“ a změnili definici paliativní péče.
Ministerstvo novele vytýkalo právě nadbytečné definice a snahy o uzákonění již zakotvených práv. Výhrady k předloze měly společnosti a asociace hospiců nebo paliativní či geriatrické medicíny. Podle nich by uzákonění pravidel bylo duplicitní s postupy metodických pokynů. Obávaly se toho, že konkrétní pravidla zhorší možnosti individuálního přístupu k jednotlivým pacientům.
O své blízké se doma stará asi 800 000 lidí, a stále jich přibývá
Lékař měl podle tvůrců novely povinnost ochraňovat a prodlužovat lidský život tehdy, je-li taková činnost smysluplná. Novela měla také uzákonit právo každého pacienta, jehož stav to vyžaduje, na paliativní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění.
Ošetřujícímu lékaři chtěli dát autoři novely možnost rozhodnout, zda zahájit, nebo nepokračovat v život udržující léčbě, která by mimo jiné nebyla v souladu s cílem péče. Nepřinášela by pacientovi žádný užitek nebo pro něj znamenala nadměrnou zátěž, zbytečné strádání nebo riziko komplikací. Počítali s právem pacienta informovaně odmítnout jakoukoli léčbu. I když by následky mohly být fatální. Podle Stanislava Balíka z klubu ODS a TOP 09 by novela nepřinesla jistotu lékařům, zda je jejich postup v souladu se zákonem.
V oblasti péče o nevyléčitelně nemocné ministerstvo zdravotnictví připravilo Strategii rozvoje paliativní péče do roku 2035. V ní akcentuje především podporu vzniku paliativních týmů při nemocnicích a zlepšení dostupnosti této péče v regionech. Přibližně 60 procent lidí, kteří v Česku ročně zemřou, vyžadují v závěru života paliativní péči. Do roku 2050 očekává ministerstvo nárůst jejich počtu o více než 85 procent.
–ČTK/RED–















