Za starých časů považovali za mrtvého toho, jehož srdce přestalo tlouci. V roce 1968 skupina harvardských profesorů rozhodla, že mrtvý je i ten, jehož mozek přestal fungovat. Avšak možná, že ani to už dnes nestačí.
Tři lékaři z New Yorku se snaží kritéria pro „konečnou smrt“ rozšířit o parametr, který nazývají „nevratné kóma pacienta na přístrojích podporujících životní funkce.“ Tím ale otevírají téma, jež se dotýká dalších medicínských oborů, ale i každého z nás.
V článku agentury The Free Press The Doctors Trying to Redefine death se tímto tématem v širších souvislostech zabývá profesorka psychologie a etiky medicíny kolumbijské univerzity Lydia S. Dugdale. Text přeložil Michal Achremenko.
—
Co to znamená redefinice smrti? Bude za mrtvé považováno více lidí? Je to akademická debata, která bývá vyhrazena filosofům a duchovním nebo etikům lékařství, jako jsem já?
Nenechte se zmást. Jde o velmi relevantní diskuzi týkající se každého z nás, kdo má zdravé ledviny, srdce, plíce nebo játra, tedy orgány, které by mohly posloužit, aby zachránily jiný život. Jinými slovy: Otázka, kdy je člověk mrtvý, se týká téměř každého živého.
Neboť celou tu dobu, co lidstvo obývá tuto planetu, ale i zvířata, umíráme. A celá tisíciletí to bylo zcela jasné. Kdo hleděl na umírajícího dědu, když vydechl naposledy, viděl, jak jeho pokožka šedne a chladne. Za několik hodin tělo ztuhne, což smrt potvrzuje.
Od Homéra po Tolstého, jak uvedl historik Philippe Aries, byl důkaz smrti zřejmý a očekávatelný. „Běžná smrt není překvapením,“ píše. „I tehdy, když je náhodná, či jako následek úrazu nebo zapříčiněna přílišnou emocí.“ Aries ale dodává, že to neplatí vždycky.
My, moderní lidé, vnímáme klasické povědomí o smrti jako nevratné zastavení funkce srdce a plic. Proč obojího? Protože srdce a plíce spolupracují na oběhu okysličené krve po celém těle včetně mozku. Když se srdce zastaví, plíce ho následují a naopak. Tak možná zemřeli vaši předkové. To je historicky nejčastější příčina úmrtí.
Užívání dýchacího přístroje
Když se začal v 60. letech více používat dýchací přístroj, mechanický ventilátor, ocitli se lékaři před dilematem. Co se stane, když na něj připojíte pacienta, který přestal dýchat, a zjistíte, že má vážně poškozený mozek kvůli nedostatku kyslíku a že už nikdy nebude moci dýchat sám?
Co se stane, když sken hlavy ukáže, že do mozku neproudí krev a ten se začne rozpadat? Je takový pacient mrtvý? Nebo blízký smrti?
Plicní ventilátor ale není jedinou příčinou těchto otázek. V 60. letech se začaly i více transplantovat orgány. A tím tak vzrostla poptávka po zdravých lidských orgánech.
Na jedné straně souhlasíme s tím, že by neměli lékaři kvůli nim pacienty „zabíjet“. Ale čekat na to, až pacient zemře, i znamená, že orgány mohou být v důsledku nedostatku kyslíku poškozeny. Což platí hlavně pro srdce.
Na straně druhé, pokud by byl bezvědomý pacient na životní podpoře prohlášený za mrtvého, jeho orgány by mohly být využity, protože jsou zásobovány krví a kyslíkem. Tito téměř mrtví pacienti jsou často považováni za vhodné dárce prokysličených orgánů.
Znovu do Harvardu v roce 1968
To nás opět zavádí do Harvardu roku 1968, kde shromáždění lékařů a etiků poprvé zavedlo termín „smrt mozku.“ V úvodu zprávy „Report of the Ad Hoc Committee of the Harvard Medical School to Examine the Definition of Brain Death“ se lékaři shodují, že je zapotřebí nové definice smrti. To ze dvou důvodů.
Zaprvé jde o technologie. Vysvětlili, že technologie umožňují udržovat srdce v činnosti, i když je mozek nevratně poškozený.
„Je to problém pacienta, který utrpěl trvalou ztrátu intelektu, jeho rodiny, ošetřujících lékařů a těch, kteří už čekají na jeho lůžko. Pokud je takový pacient legálně považovaný za mrtvého, mělo by být odpojení od přístrojů považováno za povolené,“ uvádí autoři zprávy.
Druhý důvod je ještě zřejmější, i když z pohledu etiky problematičtější: Zastaralé kritérium definice smrti může vést k potížím při získání orgánů pro transplantaci.
Všichni souhlasí s tím, že by neměly být orgány odebírány živým lidem nebo kvůli nim lidi zabíjet. Uvolnění definice smrti na mozkovou smrt, jak navrhuje tým z Harvardu, je méně kontroverzní, a lze tak získat více orgánů pro transplantace.
Aby bylo jasno…
Harvardský tým pečlivě rozlišuje smrt mozku od jeho poranění. Pacienti s poraněným mozkem nemusí reagovat, ale stále se hýbají, reagují na různé podněty a do mozku jim proudí krev. Naopak při mozkové smrti neexistují reflexy, reakce na stimuly, do mozku neteče krev a pacient nemůže sám dýchat. Smrt mozku právo definuje jako „nevratné zastavení všech funkcí mozku včetně mozkového kmene [stem].“
I přesto, že tuto definici přijaly právní systémy v 80 zemích, zůstává stále kontroverzní. Někdy může být smrt mozku chybně diagnostikována, jak se stalo v případě Jahi McMatheové, mladé dívky, kdy komplikace po operaci vedly k prohlášení mozkové smrti. Její rodina s tím nesouhlasila a Jahi žila dalších několik let na ventilátoru ve stavu minimálního vědomí.
Ještě více šokující je případ, kdy těhotná pacientka s prohlášenou smrtí mozku porodila živé dítě. Jiní, jako třeba Jahi, prošli pubertou. Z těchto důvodů, i jiných, lékaři a etikové stále hledají upřesnění definice mozkové smrti.
Již zmínění tři newyorští lékaři se domnívají, že mozková smrt neznamená definitivní konec. Ani nevěří, že je harvardská studie dostatečná. Stěžují si, že harvardský výbor učinil vztah mezi řádnou definicí smrti a přístup k orgánům méně explicitní. Výbor podle nich odstranil ze zprávy větu: Po orgánech lidí v beznadějném komatózním stavu je veliká poptávka a na druhé straně snaha zachránit vyléčitelné pacienty.“
Nad tím bychom se měli zamyslet
Newyorští lékaři nám sdělují, že tato věta byla z konečné podoby zprávy vymazána. Úsudek lékařů z Harvardu i New Yorku ale spíše říká něco jiného – některé životy stojí za to žít. Některé životy stojí za to zachránit. Ale hodnota „beznadějně komatózních“ spočívá pouze v jejich tkáních a orgánech.
Některý z orgánů loni darovalo 363 dárců, většinou šlo o zemřelé dárce
Newyorští lékaři nepotřebují mozkově mrtvého pacienta. Stačí jim, že nereaguje a že se neprobere. Ale i to má háček. Když rozšíříme definici smrti a zahrneme i pacienty, kteří jsou živí, ale v bezvědomí, i když vykazují mozkovou aktivitu, mohli bychom skončit zabíjením lidí, kteří by se mohli ještě probrat. To se nedávno stalo v Kentucky, kde se muž probral těsně před odebráním orgánů. Občané státu se následně hromadně nechali vyškrtávat ze seznamu dárců orgánů.
Rozšíření definice smrti je i výsměchem praktickým lékařům, kteří se snaží své pacienty uzdravovat. Rozšíření definice smrti za účelem získat více orgánů znamená pro něčí uzdravení zabití jiného. Nejenže to není etické, ale podrývá to důvěru v transplantaci.
Potřebujeme vědomý souhlas pacienta
Etická otázka zní, zda účel světí prostředky. Každý den umírá 13 čekatelů na nový orgán. Snažíme se je samozřejmě zachránit. Ale to nás neopravňuje odebírat orgány živým, byť jsou v kómatu. A dále ospravedlňuje to motivovat vězně k darování orgánů za slib zkrácení trestu? Ospravedlňuje to zabíjení vězňů kvůli orgánům, jak se to děje v Číně?
Newyorští lékaři mají dočasné řešení. Nechtějí nikoho nutit, ani zabíjel. Jejich řešení je prosté: Musíme si být jisti vědomým pacientovým souhlasem s odnětím orgánu, než upadne do kómatu. A zapsat jeho souhlas s darováním orgánu do průkazu totožnosti – v USA do řidičského průkazu.
Avšak znamená odnětí orgánu pacientovi v kómatu, které způsobí jeho usmrcení, pomoc nebo ublížení? A co víc – lékaři někdy jednají s rodinami jako s pacienty. Co se stane, když doklady pacienta v kómatu obsahují jeho souhlas, ale truchlící rodina s tím nesouhlasí? Má se nedbat na její námitky, jak se stává? Pomoci, nebo ranit rodinu? Odpověď neznáme.
Pavel Svoboda: Primární představa je, že paliativa je o smrti
Transplantace zachraňují životy a to je v pořádku. Ale tlak transplantačního plánu je velký. Konkurenční boj je ostrý a transplantace jsou významnou položkou příjmů zdravotnického systému. S tolika střety zájmů může být obtížné určit, co je přijatelné, a co už nikoliv.
Dárcem orgánů může být v Česku i cizinec. Je to ale složitější
To je důvod, proč se kdysi minimálně jeden lékař snažil vytyčit hranice. Ve znění své slavné přísahy, kterou odříkávají absolventi studia medicíny, velký lékař Hippokrates lékaře zavazuje, že se musí zdržet usmrcení nebo doporučení usmrtit pacienta. Medicína má nemocné uzdravovat, jak věřil. A nezabíjet proto, abychom uzdravili jiné.
L. S. Dugdale je lékařka a etička na Kolumbijské univerzitě. Rovněž je autorka knihy Ztracené umění umírání: Oživení zapomenuté moudrosti.
