„Hlavním limitem transplantologie je po celém světě nedostatek orgánů. Každý jeden dárce orgánů je nesmírně cenný člověk,“ říká vedoucí lékařka Oddělení odběru orgánů a transplantačních databází IKEM Eva Pokorná.
Česká legislativa počítá při odběru orgánů a tkání od zemřelého k transplantaci s takzvaným předpokládaným souhlasem zemřelého. To znamená, že potenciálním dárcem orgánů a tkání se po prokázané smrti může stát kdokoliv. Tedy kdokoliv, kdo za svého života nevyjádřil nesouhlas s dárcovstvím, a proto je registrován v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem.
Je u nás uplatňovaný předpokládaný souhlas zemřelého s odběrem orgánů a tkání správný? Nemělo by to být naopak, jako například v sousedním Německu?
Naše právní normy jsou nastavené tak, že každý z nás může říci transplantaci ne. A to ne musí být prokazatelné.
Jak se nesouhlas prokazuje?
Nejlépe je se zaregistrovat v Registru osob nesouhlasících. Ale já vždycky říkám, že takové rozhodnutí si musí každý velmi dobře zvážit. Nikdy člověk neví, kdy on sám nebo někdo z jeho nejbližších bude orgán k transplantaci potřebovat.
Každý z nás se tedy rodí jako potenciální dárce orgánů?
Ano. Jsme dárci, dokud neřekneme ne. Pozor. U dětí a osob nesvéprávných je to jinak. Tam musí být vždy informován zákonný zástupce. A ten má právo vyjádřit nesouhlas i po smrti svého dítěte nebo jiné svěřené osoby. Na rozdíl od dospělých svéprávných.
Proč je důležité přemýšlet o svém případném dárcovství?
V českých transplantačních centrech loni lékařské týmy transplantovaly celkem 865 orgánů získaných od 288 zemřelých dárců. Avšak ani na první pohled vysoké číslo neuspokojilo potřebu orgánů k transplantaci. Podle údajů z Koordinačního střediska transplantací zůstává na čekací listině téměř 750 pacientů na náhradní orgán.
Komunikace s blízkými dárce orgánů
Mohou odběr zakázat příbuzní v přímé linii nebo osoby blízké?
V zákoně je zakotven princip předpokládaného souhlasu, jak již bylo řečeno. Zákon ale také ukládá ošetřujícímu lékaři, aby o možném odběru orgánu informoval osobu blízkou. To slovo informoval je důležité. On by se neměl ptát, ale informovat o tom, co se bude dít. A že má rodina možnost požádat například o refundace. Nebo že bude s tělem zemřelého zacházeno s veškerou úctou a jiné. Zkrátka mu zodpovědět otázky, které ho napadnou.
Mají pozůstalí přeci jen nějakou šanci se dodatečně domoci zákazu odběru? Například proto, že doposud neznaly znění českého transplantačního zákona?
Ne. To by bylo právně neobhajitelné.
Myslíte si, že je to fér vůči rodině?
Je to velmi těžké. Často se skloňuje, co je více či méně etické, co není. Ti pozůstalí jsou v momentě, kdy se dozvídají o úmrtí svého blízkého člověka v naprostém šoku. Zemřelé osoby nejsou obvykle nemocní lidé. Jde o náhlá úmrtí defacto z úplného zdraví. Jeden den plánují dovolenou a najednou je všechno jinak. A dávat osobám blízkým v takové těžké chvíli ještě další rozhodování, si myslím, není fér. Důležité je, aby lékař, který s nimi mluví, mluvil srozumitelně a nevyvolával rozpaky.
Darování orgánů z lásky k bližnímu
Argumentují osoby blízké například náboženskými důvody?
To je klišé. Jenom šintoismus to nepřipouští. Jinak všechna náboženství dárcovství orgánů akceptují a některá dokonce proklamují. A ústy posledních tří papežů dárcovství orgánů v podstatě proklamuje jako akt lásky k bližnímu. Já osobně si myslím, že je velmi nefér klást na tu rodinu další rozhodování, protože oni rozhodují o tom, co si myslí teď a tady. Navíc osoba blízká ze zákona vůbec nemusí být blízká tomu zemřelému člověku.
Jaké jsou reakce příbuzných v takových momentech?
Je to velice individuální. My nejsme v té první linii komunikace. Často se ale dostávám k pozůstalým, když nastane nějaký problém. Nebo se i pozůstalí ptají na osud orgánu dárce orgánů. My samozřejmě nemůžeme říkat, komu byl odebraný orgán transplantován. Jsme povinni zachovávat anonymitu mezi dárcem a příjemcem ve vztahu k příjemci.
Co můžete rodině ohledně darovaného orgánu sdělit?
Ano, byl transplantován ženě nebo muži, tolikaleté a daří se jí dobře, nebo to naopak nedopadlo dobře. Nikdy nelžeme.
Je kontakt s rodinou zemřelého důležitý?
Komunikace s blízkými je naprosto zásadní. A je to velice náročné i pro lékaře, nejenom pro pozůstalé. Já říkám, že je to ta nejtěžší část medicíny.
O Národním registru osob nesouhlasících
Jak a kolik osob se k nedárcovství zhruba přihlásí?
Na internetu je ke stažení formulář, ale musí to být verifikováno ověřeným podpisem. V současné době tento registr osob nesouhlasících s dárcovstvím čítá asi dva tisíce osob.
Je to hodně nebo málo?
Naštěstí to není velký registr, ale není to ani útlý registr. Pokud někdo vyjádří ten nesouhlas a tu cestu si k tomu našel, tak to musíme respektovat.
Musí v prohlášení uvést důvod?
Ne. Důvod uvádět nemusí. Dokonce je možné podmínit dárcovství některého orgánu. To znamená, že si nepřeje darovat pouze uvedený orgán. Některé orgány ano, ale například srdce ne. To je také možné takto specifikovat.
Přemýšlí lidé sami o případném dárcovství svých orgánů, když by se jim něco stalo?
Bylo by dobré, kdyby o tom přemýšleli. To i z toho pohledu, že současná medicína už umí leccos. A situace, kdy se například z mladého zdravého člověka stane po banální chřipce akutní čekatel na transplantaci srdce nebo jater, není zase tak nepravděpodobná. To znamená, že ta pravděpodobnost, že my sami nebo někdo z našich blízkých či širšího okolí se bohužel dostane do situace, kdy orgán bude potřebovat, není nepravděpodobná. A dárce je mrtvý člověk. Nerozhoduje, jestli bude, nebo nebude mrtvý. On zemřel. Máme přesně a přísně podle zákonných norem potvrzenou smrt mozku. Ta jistota tady je. A jestli bude, nebo nebude dárce na té smrti naprosto nic nemění.
Veronika Táchová
—
Doc. MUDr. Eva Pokorná, CSc. , se transplantační medicíně věnuje intenzivně od počátku profesní kariéry jako nefrolog. Od roku 1993 pracuje jako transplantační koordinátorka Transplantcentra IKEM. Je členkou výboru České transplantační společnosti, v letech 2002-2012 byla její předsedkyní. Publikovala řadu prací zabývajících se zemřelými dárci orgánů a marginálními dárci ledvin [v časopisech Transplantation, Transplant International, Am. J. of Transplantation].
Možná po konzultaci bych daroval