Existují stovky možná tisíce fobií, kdy jde o chronický až úzkostný strach z něčeho nebo někoho. Lidé se bojí klik u dveří nebo i klíčků u brambor. Nejčastější fobie ale jsou z pavouků, hadů a hlodavců.
O fobii hovoříme ve chvíli, kdy hluboký a intenzivní strach, obava, z nějakého předmětu, situace a často ze zvířete omezuje běžný život a běžné aktivity daného člověka. Většina fobií nemá racionální vysvětlení a lidé je vlastně „zdědí“. To znamená, že je převezmou od své rodiny nebo blízkých přátel a předávají je dále.
„Mít strach je naprosto v pořádku, je to emoce. A je dobře, že se nám to děje, strach nám pomáhá se chránit před nebezpečnou situací,“ uvedla na přednášce k příležitosti Týdne mozku pořádaného Akademií věd ČR Denisa Žandová, lektorka vzdělávacích programů Zoo Praha, ve kterých se věnují i fobiím.
Podle ní existuje vedle běžného strachu ale ještě i iracionální strach, který nemá rozumné vysvětlení. Lidem takový strach významně zasahuje do života. A lidí s tímto strachem není úplně málo.
„Ve chvíli, kdy je ten strach iracionální, jde o fobii,“ vysvětlila Žandová, která se podílí v Zoo Praha na přípravě kurzů právě pro lidi, kteří trpí fobiemi z některých zvířat.
Podle ní nejsou výjimečné situace, kdy jsou lidé schopni kvůli své fobii zajít až za hranu možného a pochopitelného. Ve své praxi se setkala například s paní trpící fobií z pavouků, odborně nazývanou arachnofobií.
„Ta paní s arachnofobií měla v koupelně za pračkou pavouka, a to byl důvod, proč ta paní skoro měsíc neprala,“ uvedla na konkrétním případu, kam až může zajít taková fobie.
A nemusí jít vždycky jen o zvířata. Setkala se i s úzkostným strachem z klik u dveří. Daná osoba nevycházela z bytu, aby se vyhnula setkání s klikou, jmenovala další z fobií.
Fobie se léčí postupnou přípravou na setkání se zvířetem
Příčina fobie podle odborných studií většinou spočívá z naučeného chování, kdy děti od svých rodičů od malička například slyší „fuj pavouk“ nebo „fuj had“. U fobie z psů či koček zase může jít o špatnou zkušenost s těmito zvířaty. Mnozí lidé mají hluboký strach například z hadů kvůli tomu, že se upřeně dívají, či že vyplazují jazyk. U pavouků lidem nejčastěji podle Žandové vadí, že se rychle pohybují, jsou chlupatí a mají hodně nohou.
„A to všechno jsou věci, které se dají vysvětlit,“ uvedla s tím, že právě u těchto argumentů lektoři kurzů o tom, jak se zbavit fobie, i začínají.
Například lidem vysvětlují, že strnulý pohled hadů je daný tím, že mají srostlá víčka a tedy nemrkají. Navíc, že ani neplatí časté tvrzení, že jsou hadi slizcí. Vysvětlují i to, že se plazí kvůli tomu, že nemají nohy a jinak by se nikam nedostali.
„I chlupy u pavouka mají svůj význam, mají na nich receptory důležité i pro stavbu pavučiny,“ dodala.
Svou roli v rozvoji fobie podle ní sehrává i to, že mnohá zvířata jsou společností, často i filmaři, doslova démonizovaná.
„O zvířatech existuje spousta mýtů,“ upozornila.
O tom všem s lidmi s fobiemi na kurzech lektoři otevřeně hovoří. Vysvětlí si, že pavouk pro svoje přežití potřebuje tolik nohou a že nikdy neútočí, pokud už zaútočí, dobrovolně. Stejně jako had nemá zájem jen tak někoho uštknout. A že váčky s jedem si šetří na svou potravu. Nikoli pro to, aby je zbytečně vymrhal na kolemjdoucího člověka po lesní cestě.
Obávané zvíře si lidé nakonec i oblíbí
Po takových diskuzích promítají lidem s fobií z nějakého zvířete jeho obrázky, případně krátká videa, kde zvíře nevystupuje v roli krvelačného predátora, ale běžného živočicha, který si žije svým životem. Ještě před samotným setkáním s obávaným zvířetem si lidé prohlédnou třeba i nějakou přírodninu a dotknou se jí. Například svlečenou kůži hada nebo svlečku pavouka. To doplní o věrohodné plyšové zvířat.
„A pak postupně přecházíme k živým věcem. To už je blízko ke kroku si vzít do ruky to živé zvíře,“ uvedla Žandová.
Přitom si vyprávějí o tom, proč si například had vrchní vrstvu kůže pravidelně svléká. A že je to pro něj zvlášť citlivé období, protože je v tu dobu velmi zranitelný. Zakalí se mu oči a cítí se, jak se říká, „jako v cizí kůži“.
U nás usazený komár japonský nemoci nepřenáší, ale jen dokud se sám nenakazí
Stejně tak lektoři hovoří o tom, proč jsou někteří pavouci jedovatí a jak se chovají dříve, než vypustí jed. A že vypuštění samotného jedu je pro ně nejzazší situace, kdy už nemají jinou volbu, nemají kam utéci.
Poté už následuje přímý kontakt s obávaným zvířetem. Lidé například s fobií z pavouků si do ruky vezmou nejprve terárium s cvrčky, strašilkou či podobnými zvířaty, kterých se tolik nebojí. Až nakonec se jim dostane přímého kontaktu s pavoukem nebo hadem.
„Jakmile se toho zvířete lidé dotknou a mají ho na ruce a vidí, že se nic neděje, tak se rychle uvolní, někteří i pláčou,“ popsala, jak vypadá setkání se zvířetem.
Podle Žandové je úspěšnost, že se setkají lidé s obávaným zvířetem a vezmou ho do ruky, asi 95procentní. Někteří se nakonec i sebe samých ptají, že nerozumí tomu, proč se 40 let tak úzkostně báli pavouka nebo hada, když je to tak vlídné zvíře.
„Velmi pomáhá, že se z fobie lidé vypovídají a že nahradí špatnou zkušenost něčím dobrým. Dobrou zkušeností s tím zvířetem,“ shrnula závěrem Denisa Žandová z pražské Zoologické zahrady.
Veronika Táchová
