Finanční zajištění lidí, kteří pečují o své blízké, je téma nejednoho politika. Co se o něm napovídal třeba ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka [ANO]. A jaký je výsledek? Například majetkový test u superdávky pro domácí pečující.
V České republice dnes existuje tichá skupina lidí, bez které by se systém sociální péče zhroutil během několika týdnů. Neformální pečující, lidé, kteří se 24 hodin denně starají o své blízké. Bez pracovní doby, bez dovolené, bez mzdy či platu – finančního zajištění pečujících. Pečují o blízké bez nároku na nemocenskou dávku. A často pečují ve svých malých panelákových bytech, v nichž jeden pokoj zabere domácí JIPka. Přičemž jeden den v pobytových odlehčovacích službách, když potřebujete třeba i jen něco zařídit, vás vyjde na 1 300 korun.
Péče doma je obrovský ekonomický problém a stává se, že pečující sám nakonec skončí na ubytovně. Domácí péče o těžce postižené dítě, partnera nebo mámu není pomoc navíc. Je to plnohodnotná, fyzicky i psychicky extrémně náročná činnost. Přesto stát tuto práci v režimu 24/7 systémově likviduje. Například stále nemá data, kolik je v České republice neformálních pečujících. Jak efektivní je asi práce rezortu práce a sociálních věcí, když ani toto neví? Jak chce něco měnit?
Majetkový test pro domácí pečující? Asi se zbláznili…
Jedna z odpovědí je to, že ponechá v běhu současnou podobu superdávky, která mě jako pečující nutí k tomu prodat na „stará kolena“ byt a všechno, co mám, abych dostala superdávku. Smysl to nedává. A výsledek je ten, že situace neformálně pečujících se ještě zhorší. Budou bez superdávky, která slučuje hned několik zásadních dávek dohromady.
Senioři nevyřídí novou superdávku. Poradci hovoří o krachu systému
A dál tu zůstává i ten stálý solidní rozpor. Lidé, kteří pečují o své blízké doma, jsou za to biti proti těm, kteří své blízké dají do ústavu. Těm stát nebo kraj pobytovou sociální službu ještě zadotuje. Přispějí jim na ni. A je ještě politováníhodnější, že v případě superdávky domácí pečující skládají majetkový test. Ale lidé, kteří „dají“ své blízké do ústavu, nic takového nemusí. I kdyby se jim právě uvolnil majetek po blízkém v ústavu – majetek za miliony…
Příspěvek na domácí podporu dýchání má pokračovat i v roce 2027
A je to fakt divné, že pečující doma prodávají majetky nebo vycházejí ze svých vlastních zdrojů a nepečující, ti, co blízkého takzvaně umístí do ústavu, jsou zcela obliga. Všechno „piánko“ žádný majetkový test. Mluvím o neskutečně nespravedlivě a hloupě nastaveném systému. Například v Německu se za ústavní péči buď platí komplet, anebo se podstupuje majetkový test. Vůči nám, pečujícím doma, je to mnohem víc fér.
Juchelka nechápe. Sociální zařízení má 60 klientů a k nim 13 kuchyní
Hlavně, že se točí další dotace, tentokrát evropské na budování pobytových sociálních zařízení a všelijaké školicí projekty. Škoda, že to tu Evropu nezajímá, jak extrémně finančně podporuje institucionalismus zahalený v hábitu lidskosti a individuálního přístupu. Asi tomu nikdo nevěří. Jenom jsme si zvykli na prapodivné mlžení a polopravdy.
V čem vězí problém
Paradox českého systému spočívá v tom, že zatímco domácí péče je pro stát dlouhodobě nejlevnější, stát ji finančně nepodporuje. Naopak ústavní péči – domovy pro seniory a další pobytová sociální zařízení – stát financuje stabilně a ve vysokém objemu veřejných peněz, ale i privátních peněz. Stát tak jde na ruku těm, kteří mají za to, že starat se o své blízké je [ne]správné, protože v opačném případě riskují finanční a majetkovou smrt.
Jak už bylo řečeno, v mnoha evropských zemí ale platí jiné principy:
- Při financování péče se zohledňuje majetková situace klienta.
- Veřejné prostředky jsou určeny primárně těm, kteří je skutečně potřebují.
Výsledek je, že je tam i dostatek veřejných zdrojů na podporu neformální péče. Tedy na tu péči v přirozeném prostředí blízkého.
-
Nebo snad chcete nadšeně zemřít v nemocnici či ústavu se zvláštním režimem?
V Česku je hodně zlodějů. A tak se na principy příliš neohlíží. Všichni rádi přijímají a rozhodují o evropských i národních sociálních dotacích za desítky miliard korun. A dobře nesou vybraným příjemcům i evropské moresy v dlouhodobé péči. Všichni jsou proškoleni do morku kosti, školitelský byznys za evropské peníze…
Majetek zůstává, náklady platí stát
Současné nastavení vytváří i situace, které je těžké obhájit. Nákladná ústavní péče je hrazena z veřejných peněz, zatímco majetek těch, kteří ji využívají, zůstává zachován a přechází na ně. Systém tak fakticky nevyžaduje, aby se na financování péče podílel ten, kdo na to má prostředky.
Nejde jen o selhání jedinců. Jde o obrovské systémové selhání, socialistické dinosaurium, tedy téměř komunistický model financování ústavní péče. Velmi drahé ústavní, pobytové služby dává lidem zadarmo! A naopak většina pečujících doma platí všechny své účty, ale bez formálního zaměstnání. Proto nikdo nechce pečovat o nejtěžší z těžkých – děti, partneři, maminky, jednoduše řečeno, nikdo nechce zchudnout a zbankrotovat.
Ostrava zvažuje sociální zařízení pro pečující seniory, první v Česku
Za celou dobu péče jsem mezi pečujícími nepotkala zubařku, kosmonautku, projektantku, architektu. Tato vysoce odborně vzdělaná pracovní síla ví, že do této vody za takových podmínek vstoupit nemůže. Pečují jinak, pečují podle svých skutečných možností s pobytovými ústavními zařízeními. Jedním z těch důvodu je finanční dostupnost ústavní péče i pro velmi bohaté rodiny. Přičemž zde jen odkáži k absenci majetkového testu oproti domácím pečujícím.
Péče o pacienty v závěru života je v Česku dlouhodobě nepředvídatelná
Výsledkem je stále jen skrytý, ale zásadní problém v Česku – být lidský a odpovědný je ekonomicky likvidační. A zatímco Němci už berou sociální péči jako sdílenou odpovědnost státu a rodiny, Česko ji v případě domácích pečujících přesunulo na rodiny. A to ale jenom na ty rodiny bez peněz, bez jistot a bez ochrany.
—
Autorka komentáře je dlouholetá domácí pečující. Její identitu redakce zná, její jméno ale neuvádí s ohledem na její přání, aby se vyhnula napadání v komentářích čtenářů.
