Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy [ZZS HMP] ve spolupráci s Centrem paliativní péče dosud proškolila přes šedesát operátorů, záchranářů a lékařů v paliativní medicíně. I záchranáři se setkávají s lidmi na konci života.
Své pracovníky proškoluje pražská záchranka v dlouhodobém projektu, kdy se učí odhalovat takzvaně paliativně relevantní pacienty v terénu. Každý den totiž záchranáři v metropoli rozpoznají v průměru dva paliativní pacienty. Jejich záznamy a zkušenosti z terénu ukazují, že dvě třetiny z těchto pacientů nemají reálnou představu o svém zdravotním stavu. A ani se jim nedostává potřebná paliativní péče. To je péče a medikace na zmírnění bolesti a úlevu od tělesného a duševního strádání. Jen zhruba o třetinu těchto pacientů je z tohoto pohledu skutečně postaráno. Obvykle díky zájmu a péči jejich rodiny.
„Mnohem častější obrázek, který se nám nabízí, jsou zanedbaní a zmatení senioři. Jejich příbuzní je často drží doma, dokud to jde, z mnoha důvodů. Pobytová zařízení a péče v nich něco stojí,“ popsal pro Zdravé Zprávy jeden ze záchranářů, který si ale nepřál uvést jméno.
Lidé chtějí zemřít doma, ne v nemocnici, ví pražská záchranka
Tuto praxi v nedávném podcastu Zdravé Zprávy nepřímo potvrdil i Lukáš Drásta ze společnosti Senlife. Ta provozuje vlastní domovy pro seniory. Podle něj se dostávají lidé do těchto domovů často v ne příliš dobrém stavu. Rodiny jejich stav řeší až na poslední chvíli.
Paliativa není „jen“ péče o pacienta, který za pár dní zemře
„Až ve chvíli, kdy je ten stav neúnosný a senior se stává nebezpečným sobě a svému okolí, teprve pak některé rodiny hledají řešení. Seniory, kteří k nám přicházejí, uvádíme zpět do lepší kondice, pokud to jde,“ vysvětlil.
Podobně se nedávno vyjádřil „mimo záznam“ i zdravotní ředitel jedné z nemocnic: „Prostě ti příbuzní nechtějí přijít o ten příspěvek na péči. Tak ty seniory, jimž už zbývá jen krátký čas do konce života, drží doma v těch nevyhovujících podmínkách co nejdéle.“
Jak pomoci seniorům a co je ideální stav
V obecné rovině ale není situace podle Lukáše Drásty zdaleka tak snadná. V podcastu Zdravé Zprávy dále říká: „Senior by měl zůstat co nejdéle doma. A k tomu by měl využít rodinu. Ale ne zase jen rodinu, protože ta péče je velice náročná.“
Není cíl vzít všechny staré lidi a dát je do domovů pro seniory
Za ideální stav považuje, když senior žije doma ve svém prostředí, pomáhá mu rodina, ale přitom využívá služby domácí zdravotní a sociální péče. Za seniorem dochází pečovatelka, případně zdravotní sestra. A dále mu například s podporou města či obce donáší obědy.
„Až teprve pak, kdy stav toho seniora vyžaduje intenzivnější péči, přichází na řadu zvážení domova pro seniory. Za mě není cílem vzít všechny seniory a dát je do domovů pro seniory, to určitě ne!,“ odpovídá na otázku, jak vnímá současnou debatu o tom, že jen domovy pro seniory jsou řešením stárnutí populace.
„Myslím, že seniorům je nejlépe vždycky doma. Ale když už to není technicky možné, pak by měli využít tu službu domovů pro seniory,“ říká s tím, že řešení je i péče rodiny. Což podle něj ale neznamená jen čekání na důchod a sociálních podpor pro seniora.
Podle jeho názoru je třeba mít pobytová zařízení maximálně otevřena i pro rodiny seniorů. Kontakt s blízkými a rodinou hodně přispívá k jejich pohodě.
„Musím říci, že relativně dost často se stává, že ty rodiny perfektně nespolupracují. Dost často jsou v nich nějaké rozpory. To znamená, že my pak řešíme daleko více věcí než jen toho seniora. Snažíme se tu rodinu stmelit a vysvětlit jim, co ta péče o něj znamená,“ říká.
Péče o seniora v domově ze strany rodiny podle něj znamená i to, aby za ním docházela. Zapojila se do dění v domově a spolupracovala s jeho zaměstnanci.
Paliativní péče není v Česku samozřejmost
Cílem projektu, v jehož rámci se školí pražští záchranáři v paliativě, je zvýšit počet pacientů, kteří stráví poslední chvíle života díky včasné a adekvátní péči v domácím prostředí či na lůžku s dostupnou paliativní péčí. Což opět platí v ideálním případě. Paliativní lůžka stejně jako terénní paliativní personál nejen v Praze chybí.
„Maminku jsme si vzali na pár dní domů. Umírala na rakovinu. Byla v nemocnici, tam pro ni sháněli paliativní tým, ale dostupný byl až za několik dní. To znamená, že než by se na maminku dostalo, zemřela by v nemocnici. A to nechtěla. Tak jsme tu péči vzali na sebe s radami z nemocnice,“ dělí se o svou zkušenost Jan ze Středočeského kraje.
„V nemocnici na nás byli milí, říkali, že je častější, když rodiny nechají svého blízkého zemřít v nemocnici, protože se nechtějí starat nebo se bojí,“ doplňuje.
Co říkají záchranáři
Co se týče pražských záchranářů a jejich paliativního projektu, ti jen za první letošní pololetí rozpoznali přes 340 paliativních pacientů. Více než stovka jich mohla po ošetření a poskytnutí medikace a s jejich souhlasem zůstat doma. To bez nutnosti dalšího převozu do nemocnice.
„Identifikace pacientů probíhá na základě vyhodnocení hovoru na tísňovou linku. A to dle unikátního protokolu Rapid-PCST. Na jeho vzniku ZZS HMP spolupracovala s Centrem paliativní péče. Anebo probíhá při poskytování péče pacientovi záchranářskými a lékařskými posádkami,“ vysvětluje postup ředitel pražské záchranky Petr Kolouch.
Často je podle něj pro tyto pacienty lepší, když nemusí být převážení do nemocnice. A naopak poslední dny a hodiny života stráví doma s rodinou a se zajištěnou paliativní péčí nebo ve specializovaných zařízeních, která tuto péči poskytují. Pražská záchranka nyní spolupracuje se dvěma takovými zařízeními.
Říká, že pacienti v terminálním stadiu nevyléčitelného onemocnění představují významný podíl pacientů, ke kterým záchranáři běžně vyjíždí. Tyto výjezdy početně vycházejí shodně jako počet výjezdů k dopravním nehodám a resuscitacím dohromady. Ročně v průměru posádky záchranné služby transportovaly do nemocnic na 2 300 pacientů v konečném stadiu onemocnění. Ti krátce po převozu do nemocnice zemřeli.
–DNA–
