Lidé chtějí zemřít doma, ne v nemocnici, ví pražská záchranka

0
5135
zachranka
Foto: Redakce Zdravé Zprávy

Až 40 zaměstnanců záchranné služby v Praze, hlavně zdravotnických záchranářů, projde v příštím roce kurzem Centra paliativní péče. Ten cílí na to, aby záchranka nevyléčitelné pacienty automaticky nevozila do nemocnic.

Úvodním kurzem doposud prošlo dvanáct zdravotnických záchranářů Záchranné zdravotnické služby hl. m. Prahy [ZZS HMP]. Dvoudenní kurz se zaměřuje přímo na paliativní péči v urgentní medicíně. Po něm následuje jednodenní kurz vedený lékařem záchranné služby. Záchranáři také absolvují stáž u některého z poskytovatelů paliativní péče. Jako jsou domácí hospice, nemocnice s paliativními lůžky nebo nemocniční paliativní týmy. Podobné vzdělávající projekty realizují v nadregionálním měřítku zatím jen v Kanadě, Velké Británii, Austrálii a v některých spolkových zemích Německa.

Pražská záchranka předpokládá, že v příštím roce bude mít proškolenou v oblasti paliativní péče až pětinu zdravotnických záchranářů.

„Chceme dosáhnout stavu, kdy budeme mít v každé směně, 24 hodin denně, dostupnou speciálně proškolenou posádku. Ta bude nad rámec běžných událostí vyjíždět k pacientům, pro něž bude paliativní péče přínosná. Budou-li si to pacienti přát a okolnosti to dovolí, nebude nutné je transportovat do nemocnic. Naopak ve spolupráci s poskytovateli paliativní péče jim dokážeme zajistit odpovídající služby, komfort a případnou medikaci v domácím prostředí. Anebo na specializovaných lůžkách ve zdravotnických zařízeních,“ vysvětluje Petr Kolouch, ředitel ZZS HMP.

V Praze záchranka transportuje ročně zhruba 2 300 pacientů v konečných stádiích nevyléčitelného onemocnění. Mnohdy by pro tyto pacienty bylo prospěšnější strávit poslední chvíle života doma. Což se ale neděje. Naopak je záchranka automaticky vozí do nemocnic. A v posledních týdnech jejich života často i opakovaně, dvakrát až třikrát. Výjimka nejsou ani pacienti, ke kterým záchranáři vyjedou osmkrát.

„V celkovém průměru jde přibližně o šest pacientů denně. Což vztaženo na celý rok odpovídá pro srovnání přibližně součtu všech resuscitací a vážných dopravních nehod, které v Praze záchranka každoročně řeší,“ uvádějí zástupci ZZS HMP.

Záchranka a paliativní péče v praxi

Za takzvaně paliativně relevantní se považují pacienti, kteří jsou v konečném stádiu nevyléčitelného onemocnění. Tedy pacienti, které současná medicína už nevyléčí. A tito pacienti z akutní hospitalizace nijak netěží. Pro bezpečné rozlišení těchto pacientů slouží dispečerům záchranky unikátní protokol. Ten pražská záchranná služba vyvinula v pilotním projektu Paliativní péče v prostředí ZZS ve spolupráci s Centrem paliativní péče.

„Protokol Rapid-PCST obsahuje jasně danou sérii dotazů. Díky nim dokáží tyto pacienty identifikovat operátoři dispečinku během telefonického hovoru přibližně za minutu. Klasický screeningový test by trval okolo 20 minut,“ tvrdí zástupci ZZS HMP s tím, že úspěšnost protokolu se v praxi ukázala jako 85%.

Po absolvování protokolu vyráží k paliativně relevantnímu pacientovi vyškolená posádka v oblasti paliativní péče. Ta po vyšetření na místě, prostudování pacientovy dostupné zdravotnické dokumentace a potvrzení, že je pacient skutečně paliativně relevantní, pracuje na jeho stabilizaci v domácím prostředí. To hlavně tehdy, když si to pacient přeje.

Smrt není prohra, říká sekretář ČBK Stanislav Přibyl

Záchranáři pacientovi poskytnou bezprostřední péči. Ale nově mu i mohou domluvit návštěvu pracovníků domácího hospice. Ti už zajistí další potřebné úkony. Rodina se s nimi může dohodnout na převzetí péče. Případně záchranáři předají příbuzným kontakty na poskytovatele paliativní péče. Jejich pracovníci pak za pacienty dochází domů nebo péči poskytují přímo ve svých zařízeních.

A dále: Bude-li transport do nemocnice nezbytný, když například žije pacient o samotě, může záchranná služba personál nemocnice dopředu informovat, že jde o pacienta v terminálním stádiu nevyléčitelného onemocnění. Cílem je, aby se informace dostala k paliativnímu týmu daného zařízení. A pacienta na příjmovém místě navštívil paliativní specialista. Ten ho vyšetří a domluví se s ním na plánu další péče.

Projekt Paliativní péče v prostředí ZZS se osvědčuje

O tom, že školení záchranářů v oblasti paliativní péče dává smysl, svědčí slova záchranářky a koordinátorky paliativní péče ZZS HMP Kateřiny Čechové. Ta je zároveň ambasadorkou paliativní péče v projektu Centra paliativní péče.

„Kurz jsem sama absolvovala a zcela změnil můj pohled na paliativní pacienty. I další účastníci kurzů potvrzují, že když se během výjezdu podaří poskytnout díky nově nabitým zkušenostem péči pacientům jinak než standardním způsobem, který končí transportem do nemocnice, vlévá nám to do žil novou krev,“ říká.

Dobrá zpráva je, že Centrum paliativní péče spolupracuje v projektu „Paliativní péče v prostředí ZZS“ i s dalšími krajskými záchrannými službami. Nabízí jim metodickou a praktickou podporu. Na každé krajské záchranné službě působí jeden až dva ambasadoři projektu.

Věříme, že se nám díky spolupráci se záchrannými službami podaří vytvořit funkční systém paliativní péče. […] Dosavadní zkušenost z Prahy potvrzuje, že jsme na správné cestě,“ říká Martin Loučka, ředitel Centra paliativní péče.

V nemocnici je nejvíce v ohrožení lidská důstojnost

Podle něj předcházení hospitalizací paliativních pacientů má i své ekonomické přínosy. Cena za péči při terminální hospitalizaci jednoho umírajícího pacienta se pohybuje v pražských nemocnicích v průměru okolo 60 000 korun.

I v případě hospitalizace, kdy je nemocnice o přijetí takového pacienta předem informována, může indikované vyšetření lékařem pro paliativní péči ve velké fakultní nemocnici snížit náklady na hospitalizaci až o 13 000 korun. Pacient sice zůstává v nemocnici, ale nečerpá například různá specializovaná vyšetření. Ta jsou totiž pro umírajícího pacienta nepotřebná a mnohdy nadbytečná až poškozující.

Spokojení jsou i pacienti a jejich rodiny

V žádné jiné zemi Evropy se tolik neumírá při terminální hospitalizaci na akutním lůžku jako v Česku. To přesto, že podle statistik osm z deseti lidí si přeje zemřít doma. Ve skutečnosti se takové přání ale vyplní jen dvěma lidem z deseti. Problém spočívá v tom, že čtyři z pěti pacientů od svých lékařů nevědí, že se nachází v konečném stádiu nevyléčitelné nemoci.

Záchranáři v pilotním projektu jako paliativně relevantní prozatím vyhodnotili 290 pacientů. A zpětně se zaměřili i na zkušenosti příbuzných, kteří doma o své blízké pečovali. Jejich slova netřeba vysvětlovat.

  • Měla jsem pocit, že je o mě postaráno. Že mě někdo poslouchá, někdo na druhé straně, a že rozumí tomu, co mu říkám. Když jsem řekla, že je maminka v paliativní péči a nepřeje si převoz do nemocnice,“ uvedla jedna z respondentek.
  • Přístup operátora, se kterým jsem mluvila, mě rozhodně uklidnil. Viděla jsem přinejmenším snahu situaci řešit rozumně. A ne masově naložit lidi do sanitky a odvážet je do nemocnice. Měl k situaci, kterou jsme tady řešili, citlivý přístup,“ říká další.
  • Pamatuju si, že lékařka na výjezdu a všichni vystupovali klidně. A velice sebejistě, že oni vědí, co dělají. Že nejsou ve zmatku, že nepanikaří. Takže teď můžu chvíli panikařit já, můžu to někomu předat, kdo ví, co dělá,“ uvádí další z respondentek.

V projektu, který se plně rozběhne od příštího roku, navázala záchranná služba spolupráci už se dvěma domácími hospici Cesta domů a Most k domovu. Dále se všemi paliativními týmy na území Prahy. Tedy ve Fakultní nemocnici v Motole, ve Fakultní Thomayerově nemocnici, Všeobecné fakultní nemocnici, Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a Ústřední vojenské nemocnici. Do projektu se zapojili dva poskytovatelé lůžkové paliativní péče z pražských nemocnic. A sice z Ústřední vojenské nemocnice a Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.

–DNA–

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here