V nemocnici pracují spolu s lékaři, sestrami a dalším personálem i duchovní. O čem je duchovní služba v nemocnici přibližuje v rozhovoru pro Zdravezpravy.cz kněz Řádu premonstrátských řeholních kanovníků a nemocniční kaplan pražské Thomayerovy nemocnice Řehoř Jiří Žáček.

Jaké duchovní potřeby mají pacienti v nemocnicích? Jak jim můžete pomoci?

Duchovních potřeb v nemocnici je mnoho, ale ta nejvíce v ohrožení je lidská důstojnost. Nemocnice je taková továrna. Kdo do ní přijde, zapadne do systému různých vyšetření. Léčí svou nemoc podle daných pravidel. Přitom se potýká s věcmi, jako je třeba nedostatek zdravotnického personálu, který na něj má jen omezený čas. To a dalších mnoho věcí se dotýká pacientů. A my jsme zde od toho, abychom na pacienty čas měli.

Co je vaší metodou práce?

Naší metodou práce je být s nimi, naslouchat jim a společně hledat a formulovat to, co prožívají. Je přirozené, že má člověk v nemocnici strach z toho, co ho čeká. Když třeba i ztrácí naději, že se jeho zdravotní stav zlepší. To vše je v pořádku, stejně jako to, že my mu pomáháme tu naději znovu najít.

Jakou roli v práci nemocničního kaplana hraje víra v Boha?

Víra je otázka mé osobní podpory. Já z ní čerpám podporu pro moji službu v nemocnici, ale v nemocnici já o víře nezačínám. Sám ten člověk o ní musí začít mluvit. Já tam nejsem v pozici, abych ho obracel na víru. Pokud o ní člověk nezačne sám mluvit, tak o ní nemluvím. A navíc duchovní potřeby lidí v nemocnici bývají často všelidské. To je potřeba lidské blízkosti, kontaktu, lidské důstojnosti. Těch potřeb je mnoho.

Nacházejí lidé v nemocnicích podporu u svých blízkých?

To nedokáži odhadnout, ale setkávám se s velice krásným doprovázením pacientů ze strany jejich blízkých. A obdivuji to, když jsou kvůli tomu schopni například uzpůsobit svá zaměstnání, nebo je úplně změnit z důvodu péče. Ale samozřejmě jsou i lidé, kteří si stěžují, že jsou sami. Často jsou na vině jejich blízcí. A často jsou na vině i okolnosti. To, když jejich blízcí například žijí na druhém konci světa a není pro ně jednoduché vše najednou změnit a opustit. V těchto případech může naše duchovní podpora pacientům velice pomoci. Ale nejsme užiteční jen pro lidi, co jsou sami. I lidé, kteří mají plné zázemí ze strany svých blízkých, vyžadují naše služby. Mohou s námi probrat témata, s nimiž si třeba jejich blízcí nevědí moc rady. Například otázku viny, smyslu nemoci a podobně. Jde o velice speciální otázky a témata.

Jaké otázky pacienti řeší? Jaká témata se pro ně v nemocnici stávají důležitá?

Nejzákladnější je, vyrovnat se s faktem, že jsem nemocný. To je základní potřeba. Vyrovnat se psychicky s nemocí je [celý] proces. A stejný proces prožívají i ti blízcí, kteří mají někoho v ohrožení. I u nich nastává krize. Základní potřeba je vyrovnání se s nemocí.

V nemocnicích dnes v ČR umírá většina lidí. O čem přemýšlejí před svou smrtí?

Například pro muže je zvláště důležité zamyšlení na téma, kdo jsem, co znamenám, co jsem dokázal. A jestli jsem i v tom závěru života ještě dobrý, jestli jsem schopen ještě něco dokázat a něčeho dosáhnout. Pro ženy je zase důležitá blízkost druhých. Tedy řeší otázky spojené s jejich dětmi. Zda mají dobrou a vydařenou rodinu.

Do nemocnic lidé přicházejí s různými nemocemi. Některé z nich jsou vyvolány i třeba jejich životním stylem, starostmi, problémy. Jak se s tím srovnávají?

Ano, to je téma viny. Lidé to řeší. Ptají se, můžu si za to sám? A odpovídají si, protože jsem si škodil zdraví. Ale i tomu je třeba čelit. Musejí to přijmout. Musejí se s tím, pociťovanou vinou, vyrovnat. Musejí přijmout, že tak to je. A to i třeba tváří v tvář té smrti.

Některé statistiky uvádějí, že lidé z venkova se spíše dokáží postarat o svého umírajícího blízkého než lidé ve městě. V tom smyslu, že jejich blízký zemře doma, ne na nemocničním oddělení. Jakou s tím máte zkušenost?

Netroufnu si to posuzovat, ale mám zkušenost ze své duchovní praxe. Působil jsem jako farář na vesnici a viděl jsem oba případy. Rodiny, které se o nemocného člověka staraly doma, ale i rodiny, které toho nebyly schopny. Mnohdy obec také zajistila zdravotní pomůcky, typicky polohovací lůžko, které si rodina nemohla dovolit. Podobně to ale chodí i ve městě, kde jsou možná více dostupné terénní služby, ale ty jsou stejně tak dostupné i na venkově. Tedy, abych vám odpověděl, nevím, zda se přístup v této věci liší ve městech a v obcích, ale vím, že situace je vždy dobře řešitelná na obou místech.

Co je „lepší“ zemřít doma, nebo v nemocnici?

Je tu více hledisek k posouzení. Obecně není možné zodpovědět. Nemocný člověk chce být více mezi svými blízkými. Je to pro něj příznivější situace. Pak je tu ale i otázka, zda blízcí zvládnou náročnou péči o něj. Možná je i kombinace obou přístupů, kdy blízcí mají pacienta v péči a po nějaké době ho umístí na takzvaný odlehčovací pobyt. To může zajistit hospic, nemocnice, různé druhy zařízení.

S tím jsou často ale spojeny mnohé problémy…

Ano, vím, že velké problémy jsou spojeny s proplacením té domácí péče. Pro pečující blízké často není vůbec snadné najít tu správnou cestu. Na druhou stranu je ale už i dost organizací, které se specializují na podporu pečujících blízkých. Jsou to například různé diakonie. Ty například vydávají i různé brožury a návody, jak pečovat o nemocného s inkontinencí, jak pečovat o člověka s demencí, s bolestí a podobně.

Jak vnímáte zdravotní péči v českých nemocnicích z pohledu její vstřícnosti, přátelskosti k pacientům?

Každý z nás je někdy pacient. Když přicházíte do nemocnice, máte z ní respekt. Je to otázka spíše filosofická. Současný systém je nastavený velice efektivně ekonomicky. Je odborně na výši a je i krásné, že v našich nemocnicích je dostupná i duchovní péče. Že přidáváme ten další rozměr péče o člověka. Ale bude to trvat, než se ten přátelštější postoj k pacientům více ustálí. No… kritizovat by nám šlo dobře, ale jak vymyslet, aby to bylo přátelštější, to je otázka…

Jak vy sám hodnotíte službu, kterou vykonáváte jako nemocniční kaplan?

Službu, kterou v Thomayerově nemocnici vykonávám, byť jen na částečný úvazek, považuji za jednu z nejsmysluplnějších činností, kterou dělám.

Co hlavně doporučujete při své práci pacientům.  

Napadá mne jedna parafráze z Bible, Kniha Kazatel, a tu doporučuji i zdravým: „Ve dnech štěstí pamatuj na dny neštěstí a ve dnech neštěstí pamatuj na to, že přijdou i dny šťastnější.“ Člověk má vzít život s tím hezkým společně i s jeho odvrácenou stranou.

Když jsme se dostali  k Bibli. Který příběh podle vás nejvíce „sedí“ na vaší práci v nemocnici?

Kniha Tobiáš. Tam je neviditelný průvodce Tobiáše, anděl, kterého jako anděla boží posel Rafael odhalí jako posla Boha až na úplném konci příběhu. Můj názor je, že to je krásný obraz nemocničního kaplana. Ten nepřichází k lidem se slovy – já jsem tady ten duchovní, který vás jde doprovázet. Naopak přichází se slovy – já jsem váš bližní a jsem na stejné lodi jako vy. Jsem člověk jako vy, a zatím jsem zdravý, ale vím, že jednou budu třeba v podobné situaci, jako jste vy. A jako takový člověk vás přicházím doprovodit nebo si jenom k vám sednout, abyste v tom, co teď prožíváte, nebyl sám, protože mi není lhostejné, co teď prožíváte.

V aktuálně podepsané Dohodě o duchovní péči ve zdravotnictví je uvedeno, že duchovní služby v nemocnici má výhradně neevangelizační charakter. Co přesně to znamená?

To znamená, že já jako nemocniční kaplan nesmím zneužít situaci člověka, který je nemocný a oslaben, k jakémukoli jinému účelu, než je uspokojení jeho potřeb. To znamená že se musím striktně držet zájmu toho člověka. Neevangelizační charakter mé služby spočívá v tom, že nelze, abych podmiňoval svojí péči o pacienta tím, že se musí stát věřícím. To je neetické.

Přesto, jaký je váš názor – je potřebná víra v Boha i v českých nemocnicích?

Já myslím, že ano. Každý člověk to má v sobě. Jak to napsal sv. Augustin ve svých vyznáních: „Bože stvořil si nás pro sebe a nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v Tobě.“ Navíc setkání s Bohem je podle mého osobního přesvědčení skutečnost tak neodolatelná, že pro člověka neexistuje možnost to odmítnout. Ale to musí být setkání se skutečným Bohem.

Řehoř Žáček II v nemocniciŘehoř Jiří Žáček začíná den v nemocnici administrativními záležitostmi. K pacientům chodí zhruba od 10:00 hodin do 11:30. To je dané i režimem na odděleních, kdy je nejprve hygiena a potom mezičas, kdy ještě nechodí návštěvy. Následuje oběd a další pochůzky po pacientech začínají pro Řehoře Jiřího Žáčka od 14 hodin do 16 hodin. Ale to už je období návštěv, kdy k pacientům přibývají i jejích blízcí. Za týden takto poskytne Řehoř Jiří Žáček duchovní službu zhruba 30 lidem, i když, jak říká, ideální počet, který dokáže zvládnout, je v jeho případě 20 až 25 lidí.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here