Liberální institut vydal novou publikaci, která se soustředí na klíčové výzvy současného Česka. Jeden z textů se zabývá regulací alkoholu a okrajově i dalších návykových látek v Česku.
Autorem textu je hlavní ekonom CETA – Centra ekonomických a tržních analýz Michael Fanta. Zdravé Zprávy publikují jeho názor na tuto problematiku s drobnými redakčními úpravami v plném znění.
Spotřeba návykových látek – ať už alkoholu, tabáku, konopí nebo jakýchkoliv jiných substancí – se stala běžnou součástí života velké části populace. Pro mnohé jde o běžné potěšení, společenský rituál nebo občasný způsob uvolnění. V některých případech ale vede k problémům, které přinášejí ztráty jednotlivcům, jejich blízkému okolí, veřejným institucím a ekonomice jako celku.
EK chce víc peněz z tabáku a nikotinu, ČR přijde o další miliardy
Nadměrná či nezodpovědná konzumace těchto statků s sebou totiž nese určité náklady. Řeč je o výdajích na zdravotní péči, ztrátě pracovní produktivity, kriminalitě, sociálních dopadech a dalších souvisejících negativních externalitách.
Nejde o zanedbatelné částky:
- Společenské náklady spojené s kouřením dosahují v Česku podle odhadů Světové zdravotnické organizace 100 až 170 miliard Kč ročně.
- Konzumace alkoholu přináší roční náklady kolem 43 až 50 miliard Kč.
- Užívání nelegálních drog generuje společenské náklady ve výši přibližně 5,6 až 6,7 miliard Kč ročně.
- Problémové hraní hazardních her bylo v roce 2012 odhadnuto na 14,2 až 16,1 miliard Kč.
Tyto částky ukazují, že otázka regulace konzumace návykových látek není pouze morálním nebo zdravotním dilematem, ale i významným ekonomickým tématem. O to důležitější je hledat takové nástroje, které škody minimalizují, ale i respektují individuální odpovědnost, svobodu volby a běžné tržní principy.
Alkohol: Problém není průměr, ale extrém
Alkohol je legální, běžně dostupnou komoditou a představuje významný zdroj daňových příjmů. Zároveň je ale jeho konzumace spojena s nemalými společenskými náklady [resp. negativními externalitami], a proto si zaslouží zvláštní pozornost.
ČPZP: Závislosti na alkoholu stojí pojišťovny desítky milionů. Opíjejí se i děti
Česká republika patří dlouhodobě mezi země s nejvyšší spotřebou alkoholu na hlavu na světě. V rámci členských států OECD zaujímáme pomyslnou třetí nejvyšší příčku. Ať už se podíváme na statistiky vycházející z tržních dat, nebo naopak na data ze zdravotních šetření, vychází podobný obrázek – jako národ pijeme zkrátka hodně. Důležitým faktem ale je, že samozřejmě ne úplně všichni.
Podle dat Českého statistického úřadu [ČSÚ] připadá na každého obyvatele Česka 9,6 litru čistého alkoholu ročně [průměr pro celou společnost včetně kojenců, pozn. red.]. To odpovídá kombinaci 6,6 litru lihovin, 20,5 litru vína a 133,2 litru piva.
K tomu je třeba ale dodat, že ČSÚ vychází z tržních dat – tedy z objemu alkoholu uvedeného na tuzemský trh domácími a zahraničními producenty. Což pochopitelně vedle naší spotřeby zahrnuje i to, co se u nás podaří vypít turistům. Pokud se ale podíváme na reportovanou konzumaci ze zdravotnických dotazníků, vychází průměrná spotřeba o něco nižší – podle Státního zdravotního ústavu [SZÚ] je to 7,1 litru na hlavu ročně.
Pravda o skutečné spotřebě
Nabízí se argument, že respondenti podobných průzkumů mohou mít tendenci svou skutečnou spotřebu spíše bagatelizovat a odhad podstřelit. Na druhou stranu mnoho českých adiktologů toto tvrzení kontruje tím, že Češi jsou zpravidla na svou spotřebu alkoholu hrdí a rádi se pochlubí. Pravda o skutečné průměrné spotřebě bude tedy zřejmě někde mezi údaji ČSÚ a SZÚ.
Rumuni, Gruzínci a Češi. To jsou národy s nejvyšší spotřebou alkoholu
Z pohledu státního rozpočtu je alkohol zároveň důležitým zdrojem příjmů – spotřební daň na alkohol vynáší přibližně 15 miliard korun ročně. Když to ale postavíme vedle odhadovaných společenských nákladů, kterých alkoholová konzumace generuje kolem 45 až 50 miliard korun ročně, je zřejmé, že ekonomická bilance hovoří spíše v její neprospěch.
Pyramida konzumenta alkoholu v roce 2024
[Zdroj: SZÚ 2025]
Přestože debaty o regulaci konzumace alkoholu často zmiňují potřebu snížit celkovou spotřebu, klíčem k efektivní regulaci není nutně sledovat, jak klesá nebo roste naše průměrná spotřeba. Faktem totiž je, že zhruba 20 % nejrizikovějších českých konzumentů tvoří až 60 % celkové spotřeby alkoholu. Stejně tak drtivou většinu společenských škod způsobuje spíše menší část populace, která pije v množství, které vážně škodí zdraví.
On-trade vs. off-trade
Právě proto je zavádějící spoléhat se výhradně na plošná opatření typu zvyšování daňové zátěže alkoholických nápojů nebo omezování jeho dostupnosti. Například ceny alkoholu v barech a restauracích [on-trade] v posledních letech rostly opravdu prudce – mnohdy výrazně nad míru inflace. Naopak ceny alkoholu v obchodech [off-trade] zůstávají ve vztahu k příjmům velmi levné – vždyť lahváč, kořalka nebo lahvinka bílého v akci mají své skálopevné místo v každém slevovém letáku.
Problémem je, že takový cenový vývoj vede k dalšímu nežádoucímu jevu: Rozevírajícím se nůžkám mezi objemem alkoholu vypitým doma na straně jedné a v barech, hospodách či restauracích na straně druhé. Pít nekontrolovatelně doma se totiž v mnohých případech ukazuje být jako ještě daleko rizikovější než v restauračním zařízení. To nám částečně poodkryla mimo jiné i pandemie covidu-19, při které došlo zkrátka k tomu, že ti co pili relativně méně, tak ubrali, ale ti co pili relativně více, tak naopak přidali. A to duševnímu zdraví či zdravotní kondici této rizikové části populace opravdu neprospělo.
Zatímco společnost platí nemalé náklady spojené s nadměrným pitím, regulace bohužel často míjí svůj cíl. Veřejná debata se soustředí téměř výhradně na dostupnost alkoholu. Ale skutečná škoda se obvykle neodehrává v přípitku u večeře, ale u těch, kteří pijí opakovaně, ve velkém a často bez kontroly. A právě na ně by měla cílit chytrá veřejná politika.
Efektivním řešením jsou krátké intervence
Jedním z nejúčinnějších nástrojů, které máme k dispozici, je tzv. screening a krátká intervence. Funguje to jednoduše: při běžné návštěvě praktického lékaře nebo jiného zdravotníka je pacientovi položeno několik cílených otázek, které odhalí případné rizikové užívání alkoholu. Pokud se ukáže, že daný člověk pije způsobem, který může být zdraví škodlivý, následuje věcný rozhovor, jenž nejen informuje o možných důsledcích, ale i nabízí podporu a motivuje ke změně. Často jde jen o pár minut, ale v kontextu osobního vztahu mezi lékařem a pacientem může mít takový impuls zásadní dopad.
Zní to až příliš jednoduše? Možná. Jenže právě v tom spočívá síla tohoto nástroje. Lidé svým lékařům zkrátka důvěřují – a i krátký a lidsky vedený rozhovor s důvěryhodnou autoritou může fungovat jako zlomový moment.
Kdo nepije, není Čech. Konference o alkoholu změnu asi nepřinese
Mnoho mezinárodních studií ukazuje, že jde o velmi nákladově efektivní opatření: jeden dobře vedený rozhovor může ušetřit tisíce korun na budoucí zdravotní péči. Nejde přitom o žádnou převratnou novinku – princip screeningu a krátké intervence se v odborné literatuře objevuje už nejméně dvě dekády a dlouhodobě ho doporučuje Světová zdravotnická organizace [WHO] jako klíčový nástroj pro prevenci rizikového užívání alkoholu.
Prague Pride vyzývá k toleranci, ale i propaguje tvrdý alkohol
Přesto je v Česku realita trochu jiná. Podle dostupných dat provádí screening a krátkou intervenci pouze zhruba polovina praktických lékařů. A důvod? Překvapivě pragmatický: na rozdíl od jiných zdravotních výkonů za tuto službu lékaři nedostávají odpovídající finanční kompenzaci. Bez systémové motivace, bez bodového ohodnocení a bez začlenění do standardních postupů pak dobrá vůle nestačí. A stát tím ztrácí možnost, jak velmi jednoduše a levně oslovit právě tu skupinu, která stojí za většinou negativních dopadů konzumace alkoholu.
Je nejvyšší čas změnit optiku:
Cílem regulace alkoholu nemá být trestat všechny konzumenty, ale inteligentně chránit ty nejzranitelnější. Pokud stát disponuje nástroji, které včas a efektivně zasáhnou, měl by je nejen doporučovat, ale i podporovat a financovat.
Regulace nespočívá jen v zákazech
Pokud to se snižováním společenských škod myslíme vážně, nesmí být cílená regulace a prevence jen kosmetickým doplňkem. Naopak tvoří základ každého chytrého rámce. Ukazuje se to napříč různými oblastmi. U nelegálních látek se běžně využívá princip harm reduction – od výměnných programů injekčních stříkaček přes substituční léčbu až po aplikační místnosti, které často slouží jako první kontakt s odborníkem.
V oblasti tabáku sehrávají klíčovou roli méně rizikové alternativy. Jenže většina lidí se v nich neorientuje. A tak běžně považuje elektronickou cigaretu za stejně škodlivou jako tu klasickou. Což není pravda. U hazardu může fungovat zacílené intervenční upozornění přesně ve chvíli, kdy je hráč v laufu a reálně hrozí ztráta kontroly. Dát mu varování dopředu, než začne hrát, je prakticky k ničemu.
Společným jmenovatelem všech těchto přístupů je fakt, že realitu nemění silou, ale pracují s tím s lidskou přirozeností. S tím, jak se lidé skutečně chovají. Škoda je, že právě na tyto nástroje se často díváme skrz prsty. Místo podpory se přehlíží, místo potřebného jejich rozvoje vidíme stagnaci. A stigma přetrvává, což je chyba. Pouze zákaz problém závislostí nevyřeší. Více rozumu značí nejen účinný, ale i lidský přístup. A přináší i méně škod.
Michael Fanta, hlavní ekonom CETA – Centrum ekonomických a tržních analýz
