„Pozitivní interakce jsou živnou půdou pro každý partnerský vztah,“ říká v rozhovoru na téma partnerské vztahy pro Zdravezpravy.cz předseda Sekce klinické a lékařské psychologie Psychiatrické společnosti ČLS JEP Radek Ptáček. 

Jaký máte recept na spokojený partnerský vztah?  

Láska, odpovědnost a spousta práce.

Kde lidé nejčastěji chybují? 

Spoléhají se na to, že vztah funguje sám o sobě. Myslí především na sebe. Mají od vztahu/partnera nerealistická očekávání nebo se ho snaží měnit. A mnoho dalších chyb.

Co jim od nich může pomoci?

Uvědomění, že na jakémkoliv mezilidském vztahu se musí pracovat.  Ať se jedná o partnerský, přátelský nebo pracovní vztah. Vyžaduje vždy to, abychom o něj aktivně pečovali. V mezilidských vztazích také stále častěji chybí určitá pokora.

Pozitivní interakce

Co byste doporučil k udržení spokojeného partnerského vztahu?

Vědomě vytvářet pozitivní interakce. Mnoho výzkumů jasně ukazuje, že když je ve vztahu více negativních než pozitivních interakcí, vztah nevydrží. A co že jsou negativní a pozitivní interakce? To je, k jakým emocím konkrétní partnerské chování vede.

Jaká je negativní interakce?

Negativní interakce jsou hádky, neshody, ale také neaktivita, ignorace a podobně.

Jaká je pozitivní interakce?

Pozitivní je pak cokoliv, co vede k příjemným pocitům. Nemusí to být hned večeře v příjemné restauraci nebo dovolená. Může to být milé slovo, pohled, pohlazení, objetí. Vytvářet pozitivní interakce je jednodušší, než si myslíme. Pro vztah je to doslova živná půda, tak na ni nezapomínejme.

Základ je v rodině

Máte pocit, že lidé vcházejí do partnerských vztahů dobře připraveni ze svých rodin?

Rodiče významnou měrou utvářejí naši osobnost. Během celého dětství nám ukazují, jak fungují vztahy a rodina, a my to od nich přejímáme, ať chceme nebo ne. Do dospělého života tak vycházíme zformováni našimi rodiči, se sadou vzorů, které se více či méně uvědomujeme. Se kterými s různou měrou po celý život bojujeme.

A jsou mladí lidé připraveni ze svých rodin na budování spokojeného partnerského vztahu?

Asi bych odpověděl, jak na co. Přičemž budu hovořit pouze o dětech z úplných biologických rodin. Děti z rodin rozpadlých nebo dokonce z dětských domovů jsou zcela jiná kapitola. Podle mého názoru jsou děti v rovině hmotné a instrumentální – jak jsou děti zajištěny, co případně umí a vědí o životě – připraveny relativně dobře. Samozřejmě existují mamánkové, ale ti tu byli vždy. To, že mladí lidé vyplouvají z rodinného hnízda daleko později, než v minulých generacích je podle mne, jiná otázka.

Přesto, jsou mladí lidé připraveni, jak vy říkáte na „lásku, odpovědnost a spousty práce“?

V rovině vztahové, domnívám se, připraveni nejsou. V období socialismu se pozornost partnerským vztahům moc nevěnovala. Osobní vztahy byly brány jako něco soukromého, o čem se moc nemluví. To se jistě nějakým způsobem přenášelo do výchovy.

A současné generace?

V současné době dospívá generace mileniálů, kteří jsou vychováni rodiči, kteří se sice za období socialismu narodili, ale emoční plochost výchovy si začínají uvědomovat. Často mají tendenci to dětem vracet až v přehnané podobě. Současní mladí dospělí tak mohou do svých prvních vztahů vplouvat s jiným problémem než jejich rodiče. Tedy očekáváním, že ve vztahu budou vždy středem pozornosti.

Děti a partnerské vztahy

Co v partnerských vztazích podle vás dnes přebývá?

Sebestřednost a prosazování vlastních zájmů. Naše společnost je hodně zaměřená na výkon. Výdělek, kariéra, moc se pro řadu lidí stává důležitější než vztahy. Trávíme více času v práci, ze které jsme nadměrně stresováni. Stres pak nosíme domů a trpí jim vztahy a rodina. Ta se velmi často v těchto souvislostech rozpadá.

Souvisí to i s tím, že mnoho lidí nechce mít děti. Anebo je mají v pozdním věku?

Porodnost klesá, věk rodičů stoupá. Jednou z interpretací této skutečnosti je, že lidé upřednostňují kariéru a volný čas před dětmi. Mnoho mladých lidí, se kterými mluvím, toto i otevřeně říká. „Na děti je času dost.“ Nicméně ve chvíli, kdy se o ně začnou snažit, tak už to nejde.

V čem se liší bezdětný partnerský vztah oproti partnerskému vztahu s dětmi?

Tak především v přítomnosti dítěte. Rozdílů je více než shod. V bezdětném vztahu se partneři věnují pouze sami sobě. Ve vztahu, byť s jedním dítětem, převážně pouze dítěti. Je to dramatická změna, kterou mnoho vztahů neustojí.

Zmínil jste pozitivní interakce. Přitom i říkáte, že dětské duševní zdraví a pohoda je přímo propojena s duševním zdravím a pohodou rodičů. V tomto ohledu lze říci, co lidé, kteří se cíleně rozhodnou nemít děti, svým rozhodnutím získávají? A co naopak ztrácejí?

Život není černobílý. Lidé rozhodnutím nemít děti ztrácejí i získávají. Ztrácejí nenahraditelnou a naplňující lidskou zkušenost mít vlastní dítě. Vidět, jak vyrůstá, jak se z něho tvoří nová lidská osobnost. Ztrácejí možná zcela unikátní vztah na celý život. Přicházejí ovšem také o dramatické snížení životní úrovně, spoustu probdělých nocí a starostí. Získávají ovšem čas a prostředky pro sebe. Mohou cestovat, rozvíjet se a mnoho dalšího. Hodnota života ovšem není určena tím, zda někdo měl děti, nebo ne, ale jestli se na jeho konci může za svým životem ohlédnout a mít pocit, že prožil dobrý život.

Radek Ptáček maláProf. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., je profesor lékařské psychologie, klinický psycholog, soudní znalec. Působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK. Je předseda Sekce klinické a lékařské psychologie Psychiatrické společnosti ČLS JEP a odborný ředitel občanského sdružení Národní institut pro děti a rodinu. Působí i na University New York in Prague.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here