Komunikace mezi lékařem a pacientem prošla v posledních desetiletích zásadními změnami. Lékaři dnes volí spíše otevřený přístup k pacientovi. Tedy říkají pravdu. Jenomže, jak už to bývá, s pravdou to bývá mnohdy složité. A nejenom s ní…
Podle některých odborníků praxe ukazuje, že ani přílišná otevřenost při sdělování diagnózy nemusí být vždy tou nejsprávnější volbou. Především pak v onkologii, kde je nutné informace podávat zvláště citlivou formou.
„Sdělit někomu diagnózu, která mu naprosto změní dosavadní život, je velmi složité,“ říká Jana Prausová, předsedkyně České onkologické společnosti ČLS JEP a přednostka Onkologické kliniky 2. LF UK FN v Motole.
Dodává, že každý pacient reaguje jinak. Někteří z nich ji překvapují, jak rychle a racionálně se dokáží se sdělením o nemoci vyrovnat. Onkologové se ale v praxi setkávají i s případy, kdy nemocní odejdou z ordinace a pokusí se o sebevraždu. A někteří ji i dokonají.
Ne všechno jde hned
Upozorňuje i na současný trend, kdy mnoho především mladých lékařů volí ve své praxi spíše rychlou, strohou a otevřenou komunikaci s pacientem.
„Do ordinace si pozvou pacienta, sdělí mu i velmi vážnou diagnózu a rozloučí se. Pacient si poté vyhledá informace na internetu, které nemusí být vždy ani pravdivé a rázem vidí všechno černě. Ani takový přístup není dobrý a nemělo by se to dít,“ tvrdí Jana Prausová.
„Nikdo, ani lékař neví, kolik času pacientovi zbývá,“ upozorňuje.
S jejím slovy plně souhlasí i Eva Knappová, ředitelka Aliance žen s rakovinou prsu. Ta tvrdí, že je třeba s pacientem komunikovat s empatií. Vnímat pacienta jako partnera, vytvářet důvěru a projevit zájem o jeho potřeby.
„Tak by měla vypadat komunikace lékaře s pacientem. Člověk je stvořen nejenom z těla, ale i z duše. To hlavní je zanechat pacientovi vždycky kousek naděje,“ upřesňuje.
Jak to bylo dříve
V 80. letech byl přístup lékařů k pacientovi ryze paternalistický. To znamená, že veškerá rozhodnutí záležela jenom na lékaři. A nejenom rozhodnutí. Pacienti se v té době nedozvídali o své nemoci pravdu, anebo se jí dozvídali jenom částečně. Mezi odborníky panoval v té době názor, že je nevhodné a nemravné nemocnému člověku sdělovat pravdu o jeho vážném zdravotním stavu.
„My jsme pacientům nemohli říkat, co jim je. Velmi silně jsme se vyhýbali prognóze. A to nebylo správné, protože jsme si pak nemohli vzájemně důvěřovat,“ říká Jana Prausová.
Zatímco dříve se lékaři vyhýbali pacientovi jeho prognózy sdělovat, tak dnes se razí spíše otevřený přístup k nemocnému a nic mu netajit. To však ale na druhou stranu neznamená, že lékař po vyšetření pacientovi sdělí veškeré informace najednou ve formě suchých dat, rozloučí se a zavře za ním dveře.
Nelehká úloha lékařů
Dnešní komunikace lékaře s pacientem už vypadá jinak. Podle odborníků došlo k velkému posunu. To je dáno i tím, že se postupně inovuje přístup lékaře k pacientovi, který se stává středem dění. Většina lékařů zastává názor, že je dobré říkat pacientovi pravdu. Přičemž je ale podstatné, aby informace byly předány citlivou formou a postupně.
Na druhou stranu i lékaři jsou v čase, který mohou svým pacientům věnovat, velmi limitovaní. Což je způsobeno nárůstem počtu nemocných i dalšími nároky na čas lékařů.
„My bychom přitom pro každého potřebovali nikoliv minuty, ale spíše hodiny, nebo i dny. Nejde to stihnout za jedno sezení, ale je třeba to dávkovat. Je nutné, aby pacienti vše dobře pochopili. Seznamujeme je s celou řadou nových informací a dat,“ říká Jana Prausová s tím, že je velmi důležité i nesdělovat nemocnému vše naráz.
Onkologická onemocnění jsou chorobou chronickou a pacienti se dožívají i několika let. Proto je i velmi důležité vytvořit důvěrnější vztah mezi lékařem a pacientem. Lékařská intuice, schopnost umět pacienta odhadnout a profesní praxe je při sdělování závažné diagnózy klíčová. Lékař musí ještě před podáním informace pacienta také poznat a nejenom jeho, ale také jeho rodinné a osobní zázemí, partnerský vztah. Ke každému přistupovat zcela individuálně a vyhnout se jednomu naučenému vzorci pro všechny pacienty.
Sociální systém selhává
Lékaři, pacienti, rodinní příslušníci i ostatní se shodují na tom, že onkologická léčba je velmi náročná. A i pro systém velmi nákladná. Pacienti však i přesto po tak náročné léčbě narážejí na velké nedostatky v sociálním systému. Jsou také vystavováni ohromnému tlaku. Nosí v sobě strach z nemoci, z budoucnosti, řeší péči a výchovu dětí a v neposlední řadě peníze. Bohužel se jim ale nedostává podpory ze strany státu v době jejich rekonvalescence.
„Typickým příkladem jsou pacientky s rakovinou prsu, na které se jaksi se získáním invalidního důchodu zapomnělo,“ vysvětluje Jana Prausová.
To potvrzuje i zdravotně sociální pracovnice z veřejně prospěšného spolku Amelie Šárka Slavíková: „Potíže nastávají nejvíce u OSVČ, studentů, osob v evidenci úřadu práce nebo na sociálních dávkách. Ti nemají nárok na pracovní neschopnost a musí žádat o invalidní důchod od zahájení léčby. A to je složitější, protože musí prokazovat, že jejich léčba bude dlouhodobá a s nejasnou prognózou. Navíc Lékařská posudková služba a Okresní správy sociálního zabezpečení v tom nepostupují jednotně.”
Podle Jany Prausové ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí [MPSV] panuje v tomto směru naprostý nezájem. Tvrdí, že pacienti jsou pro ministerstvo pouhá čísla.
„Nejvíce se sociální problémy týkají mladých pacientek, které jsou bezprostředně po ukončení léčby nuceny návratu do pracovního procesu,“ upřesňuje.
Přitom podle onkologů práce ihned po léčbě je téměř nemožná a pacientky by měly mít přiznanou invaliditu, a ne v remisi řešit práci.
Selhává i lékařská posudková služba
Další překážkou, se kterou se pacientky i pacienti při své léčbě setkávají jsou posudkoví lékaři. Tedy lékařská posudková služba [LPS].
„Systém nastavení posudkových lékařů u nás není jednotný. Liší se region od regionu,“ zmiňuje Jana Prausová s tím, že častý sarkasmus a arogance posudkových lékařů se stává pověstným.
Výjimkou nejsou případy, kdy pacientka přijde s rouškou k posudkovému lékaři po více než roční léčbě a dozví se, že jí nic není. Účinným řešením by podle Jany Prausové mohlo být, aby se na posudkové službě [určení míry invalidity, délky pracovní neschopnosti] podíleli i onkologové. Ti se společně s pacientskými organizacemi snaží soustavně jednat s MPSV o změnách ve špatně nastavené legislativě.
–VRN–
