Naději na účinný lék na dosud nevyléčitelné onemocnění Huntingtonovu chorobu přináší genová terapie společnosti uniQure. Neklinické testy ukázaly, že preparát snižuje mutovaný huntingtin v mozku.
Další dobrá zpráva zní – do dalších studií firma zařadí pacienty z Evropy. Nadějné informace přicházejí poté, kdy naději na účinný lék na Huntingtonovu chorobu [HCH] pacientům vzala loňská zpráva společnosti Roche o ukončení klinických testů jednoho z velmi slibných přípravků genové terapie zvaného Tominersen. Navzdory prokázání snižování mutantního huntingtinu v těle pacienta totiž neměl podle společnosti tento preparát připravovaný metodou genové terapie žádný klinický benefit.
Navíc přípravek se pacientům podával lumbální punkcí. To přinášelo další rizika a komplikace ve srovnání s přínosy samotného léku. Aplikace přípravku tak necílila přímo do mozku, kde dochází k největšímu poničení buněk, ale do mozkomíšního moku. Což byl další z důvodů, proč se společnost rozhodla klinické testy definitivně ukončit.
Lék na Huntingtonovu chorobu společnosti uniQure
Nicméně věda se nevzdává a v různých fázích neklinických i klinických testů je aktuálně několik dalších preparátů, které by si v budoucnu mohly poradit s narušenou genetikou i u pacientů s HCH.
Situaci o vývoji takových preparátů a jejich testování na zvířecích modelech přiblížila v přednášce uspořádané ke konání Týdne mozku Akademie věd ČR Eva Šviráková z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR.
„Potenciální lék se aplikuje přímo do mozku, aplikace je velmi náročná,“ uvedla.
A i podle ní vědci nyní vkládají naděje v účinky preparátu genové terapie farmaceutické společnosti uniQure pod zkratkou ATM-130. Lék se aktuálně nachází v 1. a 2. fázi klinického hodnocení. Přičemž i v tomto případě není podání preparátu zrovna jednoduché.
Eva Šviráková tvrdí, že každý pacient smí daný lék dostat pouze jedenkrát. Jde totiž o genovou terapii nesenou na virových vektorech. A u ní je opakované podání vyloučené, protože by u pacienta došlo k imunitní reakci.
„Zatím to vypadá, že je to na dobré cestě,“ upozorňuje vědkyně, byť jak dodává, u preparátu se zatím nehodnotí jeho efektivita, ale zejména bezpečnost.
„A ta se tváří, že bude v pořádku,“ dodává.
Ve vývoji účinného léku pomáhají česká miniprasátka
Bez zajímavosti není, že i možný přípravek proti HCH společnosti uniQure se zprvu otestoval na liběchovských miniprasátkách. Zvířecí modely vědci z Ústavu před více než deseti lety vytvořili právě pro zkoumání potenciálních léků na HCH. A to tak, že prasátkům uměle zavedli stejnou genetickou mutaci jako je při HCH.
„Společnosti vyvíjející léky pak mohou otestovat, jestli ta terapie dělá to, co má ve stejném genetickém prostředí jako u člověka,“ vysvětluje Šviráková.
A právě liběchovská prasátka prokázala, že zmiňovaný preparát množství mutovaného huntingtinu v mozku skutečně snižuje. Nicméně, jestli to bude mít i klinický efekt, zatím vědci říci nedokáží. Na druhé straně prasátka podle Švirákové velikostí připomínají člověka. A tak se na nich účinky vyvíjených léků zkouší podstatně lépe a s větší přesností než třeba na myších modelech.
Podle Švirákové se na liběchovských prasečích modelech navíc testují i mnohé další léky na neurodegenerativní nemoci.
„Je tam velký potenciál, že pokud by se našla nějaká genetická terapie, která by byla regenerativní pro Parkinsonovu nebo Alzheimerovu chorobu, že bude využitelná i pro pacienty s Huntingtonovou chorobou,“ říká.
Genová terapie se v praxi osvědčuje
Důkaz, že naděje na účinný lék genové terapie pro pacienty s Huntingtonovou chorobou nejsou plané, dokládá všem i mediálně známý příklad z praxe. Před necelými třemi roky vstoupil do klinického použití lék genové terapie proti spinální svalové atrofii [SSA].
„Byla to první z genových terapií na neurodegenerativní onemocnění, kterou se pravděpodobně povedlo úspěšně zavést na trh,“ upřesňuje Šviráková.
Jelikož však preparát nespadal do úhrad zdravotních pojišťoven, skládala se na lék za zhruba 50 milionů korun pro několik dětských pacientů široká veřejnost. Později na úhradu preparátu pojišťovny přeci jen přistoupily.
Genová terapie velmi zjednodušeně řečeno funguje tak, že se odebere buňka, která již v těle pacienta je, a uměle se v ní „vypnou“ některé geny, čímž se následně změní na jiný buněčný typ. Oproti tomu buněčná terapie funguje tak, že se buňka upraví mimo tělo pacienta a následně se transplantuje zpět pacientovi. A to buď upravené vlastní buňky, nebo buňky od cizího dárce.
Přičemž každá z léčebných terapií má své výhody a nevýhody. Buněčná terapie se ve srovnání s genovou metodou lépe monitoruje. A ví se, které buňky pacient dostal, co se s nimi děje dále. Oproti tomu genová terapie je významně méně invazivní a pacienti na ni lépe reagují.
Veronika Táchová
