Rakovina prostaty spíš postihne lidi aktivní a v dobré fyzické kondici. Naopak lidé s nádory měchýře jsou z opačného spektra společnosti. Byť to neplatí absolutně, praxe to ukazuje. V obsáhlém rozhovoru to říká onkourolog prof. Marek Babjuk.
Zdravé Zprávy ve spolupráci s Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví [IPVZ] přinášejí rozhovor s přednostou Urologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole, děkanem 2. Lékařské fakulty UK, členem výboru České urologické společnosti ČLS JEP i vědecké rady IPVZ prof. Markem Babjukem. Rozhovor, který v plném znění vyšel na stránkách IPVZ, redakce Zdravé Zprávy mírně zkrátila a upravila.
Jaká jsou nejčastější nebo nejběžnější onemocnění v urologii?
Urologie se zabývá léčbou onemocnění ledvin a vývodných cest močových, respektive mužských pohlavních orgánů, tedy hlavně prostaty a varlat. Do našeho oboru spadají i onemocnění retroperitonea – retroperitoneum je úzký prostor mezi nástěnnou pobřišnicí a zadní břišní stěnou, zde se nacházejí některé orgány například ledviny s nadledvinami nebo slinivka břišní – pozn. autora – a operační léčba onemocnění nadledvin. Toto je celé široké spektrum našeho oboru, a to v sobě zahrnuje celou řadu diagnóz a oblastí, kterými se urologie zabývá. Významnou část našeho oboru představuje onkologická léčba. Uvádí se, že zhruba jedna třetina solidních nádorů jsou takzvané urologické nádory, takže jde o významný počet. Rakovina prostaty je u nás vůbec nejčastější mužské nádorové onemocnění.
A co další oblasti?
Další oblastí je takzvaná funkční urologie. To je léčba poruch funkce vývodných cest močových, což se týká hlavně močového měchýře, močové trubice a svěračového aparátu. Další oblastí je léčba urolitiázy, většinou horních močových cest, z části ale i v močovém měchýři. Následuje andrologie, tedy mužského zdraví v širším slova smyslu. Významnou oblastí je léčba obstrukčních uropatií. To se týká hlavně hyperplazie prostaty [zvětšení prostaty, pozn. red.]. A pak tu máme významnou oblast dětské urologie. Což jsou velice často vrozené vývojové vady, případně celý aspekt oboru urologie v dětské populaci.
Jaký je poměr mezi dětskými a dospělými pacienty?
Typický je pro nás dospělý pacient. Dětská urologie však má své významné místo, v podstatě se dá říct, že vrozené anomálie a vývojové vady močového ústrojí jsou hned po srdečních vadách druhé nejčastější. Ty vady ne vždy vyžadují léčbu, někdy jde spíše jen o nějaké odchylky než vysloveně vady, ale jsou velmi časté. Mohou být spojeny s dalšími onemocněními, třeba se sklonem k litiáze, nebo ohrožovat funkci ledvin. Pak samozřejmě vyžadují náš zásah, obvykle operační. Tím se zabývá dětská urologie, což je i samostatný nástavbový obor na dospělou urologii.
Preventivní prohlídky u urologa
Kdy u muže nastává vhodný věk pro první preventivní prohlídku na urologii?
Preventivní prohlídka je součástí takzvané sekundární prevence. Já bych ale nejprve zdůraznil význam prevence primární, tedy snahy zamezit vzniku onemocnění. V urologii hraje významnou roli souvislost kouření se vznikem nádoru močového měchýře nebo například i erektilní dysfunkce. Proto se snažíme být aktivní v kampaních proti kouření.
Jak souvisí kouření s nádorem močového měchýře? Nejčastěji se mluví o vlivu na plíce, kardiovaskulární systém, cévy…
Kuřák má asi čtyřikrát větší riziko, že onemocní nádorem močového měchýře než nekuřák. A kuřák má dokonce vyšší pravděpodobnost, že na toto onemocnění zemře. Tím důvodem je, že toxické metabolity z kouření jsou detoxikovány v játrech a v nějaké podobě vylučovány do moči. Čímž se dostávají do kontaktu se sliznicí močových cest. U disponovaných jedinců pak zvyšují riziko vzniku nádorů. Nádory močového měchýře jsou druhé nejčastější nádory spojené s kouřením po nádorech plic. Třetí oblastí jsou nádory v ORL oblasti. Jde o kombinaci toxického vlivu kouření a určité dispozice. Ta souvislost je jednoznačná a prokázaná.
A co ona sekundární prevence, kterou jste zmínil?
Jde o snahu včas zachytit příslušné onemocnění. Tam je ale nutné dobře definovat, jaké onemocnění chceme zachytit, respektive jaké je riziko, že ho zachytíme. V našem oboru se hovoří především o časném záchytu rakoviny prostaty. Urologové, včetně evropské urologické společnosti, doporučují aktivní přístup k záchytu onemocnění u mužů v rizikovém věku. Proto mužům ve věku 50–70 let, kteří mají zájem pečovat o své zdraví, doporučujeme navštívit urologa. To znamená i podstoupit preventivní vyšetření, které spočívá hlavně v odběru krve na prostatický specifický antigen [PSA]. To je něco, co může každý muž udělat v rámci své osobní aktivity. Hodně se debatuje otázka screeningového programu, tedy státem podporované a organizované strategie. Dnes je dokázané, že aktivní přístup, tedy aktivní screening karcinomu prostaty, dokáže snížit riziko úmrtí na toto onemocnění. Tím, že se případné onemocnění zachytí včas a včas se léčí.
Jak je to s dědičností u rakoviny prostaty?
Víme, že asi deset procent nádorů prostaty má dědičnou genetickou predispozici. Pro dědičnou formu je typický dřívější začátek onemocnění a větší agresivita. Doporučuje se proto, aby muži, kde je rodinný výskyt zaznamenán u více než dvou přímých příbuzných, dříve podstoupili preventivní vyšetření na PSA. Tedy již po 40. roku věku a aby byli vyšetřeni i geneticky. V případě zjištění příslušných genetických mutací by měli být všichni muži v přímém příbuzenstvu testováni již okolo 40. roku. Navíc se objevují některé formy cílené léčby pokročilých stádií. Jejich indikace se váže na přítomnost mutací. K familiární formě onemocnění přistupujeme v léčbě aktivněji, víme, že se chová agresivněji.
Nádory prostaty: Většina nádorů není příliš agresivních
Je pravda, že u rakoviny prostaty je nižší riziko úmrtí než u jiných typů rakoviny? Že se s ní dá poměrně dlouho a aktivně žít?
Ve spektru nádorových onemocnění jde o typ spíše chronicky probíhající. Je to samozřejmě individuální. Avšak většina případů rakoviny prostaty jsou nádory relativně dobře diferencované, a ne příliš agresivní. Onemocnění pak postupuje relativně pomalu. Doba od časného záchytu rané fáze onemocnění i u neléčené formy do vzniku metastáz, tedy fáze, která již ohrožuje život pacienta, se uvádí mezi 8–12 lety. Což je dlouho. Z toho vyplývá i obava z něčeho, čemu se říká „overtreatment“ [přeléčení, pozn. red.]. To je situace, kdy indikujeme aktivnější léčbu, než je v konkrétním případě nutné. Pacienta pak mohou ohrožovat více důsledky léčby než samo léčené onemocnění. Jsme si toho vědomi, i když je někdy těžké přesný průběh onemocnění i dalšího života pacienta predikovat.
Jak to řešíte v praxi?
Máme proto u pacientů s diagnostikovanou rakovinou již definované určité formy vyčkávacího postupu. Při volbě tohoto postupu musíme posoudit na jednu stranu agresivitu nádoru, kterou dokážeme odhadnout, a na druhou stranu předpokládanou délku dalšího života, Life expectancy, tedy očekávaná délka dožití. Ta je samozřejmě jiná u pacienta s těžkými komorbiditami. A částečně závisí i na věku. i proto ten aktivní screening u pacientů volíme velmi individuálně. Snažíme se zachytit hlavně onemocnění, která pacienta skutečně ohrožují. Která vyžadují aktivní léčbu, například radikální prostatektomii nebo radioterapii.
Screening nádorů prostaty může snížit úmrtnost na ně až o 30 %
Často je slyšet, že rakovině prostaty podléhá ve srovnání s jinými onkonemocemi méně pacientů. Čím si to vysvětlujete?
Rakovina prostaty je dnes nejčastější nádorové onemocnění v české populaci. Je častější než nádory kolorekta nebo plic. V počtu úmrtí je až třetí. Zařazuje se právě za nádory plic a kolorekta. Avšak v reálných číslech je to stále 1 500 mužů, kteří ročně zemřou na rakovinu prostaty. To je významné číslo.
Zkresluje tuto skutečnost pomalá progrese nádorů, případně výskyt jiných závažných nemocí, které jsou primární příčinou úmrtí?
Je to tak, že v případě diagnózy rakoviny prostaty není většinou jisté, jestli jde o to hlavní onemocnění. Ovšem ten pomalý průběh neplatí vždy. Existují relativně agresivní nádory, kde riziko předpokládané progrese je daleko rychlejší než u relativně málo agresivních forem, kterých je více.
Rakovina prostaty nemá žádné příznaky…
Jak na sobě muž pozná, že má rakovinu prostaty?
Rakovina prostaty zpočátku nevyvolává žádné symptomy. V době, kdy je onemocnění lokalizované na prostatu, nemá žádné příznaky. Proto by měl urologa v příslušném věku navštívit i člověk, který žádné obtíže nemá.
Kdy se rakovina prostaty již projevuje?
Rakovina prostaty obvykle vytvoří subjektivní obtíže až ve stavu, kdy už vytvoří metastázy. Ty bývají hlavně v kostech. S tím souvisejí skeletové bolesti nebo patologické zlomeniny. Potíže mohou někdy být spojeny s lokálním růstem nádoru. Projevují se pak potížemi při močení nebo krví v moči. Ale to jsou většinou již lokálně velmi pokročilá onemocnění.
Před více než deseti lety jste v jednom z článků uvedl, že přesná příčina rakoviny prostaty není známa. Změnilo se za tu dobu něco?
Nic zásadního. My jsme hodně pokročili v identifikaci té familiární formy. Tam nyní známe něco přes deset genů, o kterých víme, že jsou spojeny s rakovinou prostaty. To je významný posun. Obecně jsme ale v tom hledání příčiny dále nepokročili. Předpokládá se, že u vzniku stojí stravovací návyky naší populace, třeba konzumace červeného masa. Avšak přesný mechanismus neznáme. Je zaznamenáno, že Japonci dlouhodobě žijící v USA mají vyšší riziko vzniku rakoviny prostaty než Japonci žijící v Japonsku. V některých populacích je riziko vyšší a asi je to dáno právě návyky ve spotřebě červeného masa.
Pokud je prostata operativně odebrána, tak je něčím nahrazena?
Prostatu máme proto, že produkuje významnou součást spermatu, část zajišťující přežití a výživu spermií. Jinými slovy, pokud by muž neměl prostatu, tak to kromě reprodukční schopnosti jeho život nijak neovlivní. Není to tedy otázka náhrady nebo transplantace.
Nádory močového měchýře
O rakovině prostaty se mluví v odborné i laické veřejnosti poměrně dost. Je ale v urologii nějaké onemocnění, o kterém se příliš nemluví?
Zůstaneme-li u onkourologie, tak je to stále oblast nádorů močového měchýře a souvislosti způsobující jejich vznik. Jde o jedno z nejčastějších nádorových onemocnění u nás. Pořád je to v top desítce, ale moc se o něm neví. A moc se neprezentuje ani jeho souvislost s kouřením. V posledních letech sice počty stagnují, ale v předešlých desetiletích zde existoval trvalý nárůst počtu případů. To zřejmě souviselo s životním prostředím. Rozhodně více by se mělo hovořit o souvislosti kouření a vzniku nádorů močového měchýře.
Proč se o tomto onemocnění ve společnosti tolik nemluví?
Někdy se ten menší zájem společnosti o nádory měchýře zdůvodňuje i spektrem pacientů, kteří s onemocněním přicházejí. Když to odlehčím, tak s rakovinou prostaty velmi často přichází byznysmen nebo člověk v aktivním věku, padesátník, šedesátník jinak vcelku zdravý. A i ve velmi dobré fyzické kondici, který je i ekonomicky ještě značně aktivní. Naopak pacient s nádorem měchýře je velmi často někdo z opačného spektra společnosti. Neplatí to absolutně, ale v reálné praxi to vidíme.
Dá se říci, že nádor měchýře je do jisté míry civilizační chorobou?
Asi ano, protože se vždy debatovalo o tom, proč jejich počty narůstají. A to se nedalo vysvětlit pouze souvislostí s kouřením. Ono jde o onemocnění obecně spojené s exhalacemi. Nejde navíc pouze o samotný měchýř, ale ony to jsou obecně nádory výstelky močových cest. Nádor tedy může být i v horních močových cestách. Souhrnně hovoříme o takzvaných uroteliálních nádorech. Jde o jedno z mála nádorových onemocnění, kde známe některé vyvolávající faktory.
O jaké faktory jde?
Poprvé byly tyto nádory popsány na začátku minulého století v Německu lékařem, který pracoval u Frankfurtu nad Mohanem. Bylo tam mnoho továren a on si všimnul, že dělníci pracující v těch továrnách po celý život mají daleko častěji nádory měchýře než ostatní pacienti, které ošetřoval. Podařilo se identifikovat několik látek, u kterých se následně podařilo prokázat souvislost se vznikem nádoru. Ovšem doba působení musí být velmi dlouhá. A i nádor sám o sobě vzniká velmi dlouho. Předpokládáme, že stopová množství podobných látek v prostředí stojí i za vzestupem počtu případů v minulých desetiletích. Zlepšení životního prostředí a snížení exhalací, stejně jako klesající podíl kuřáků je pak asi vysvětlením, proč se nárůst zastavil.
Ledviny nebolí, ale nádory se jim nevyhýbají
Jaká je situace u ledvin, kdysi jste říkal, že máme v Česku procentuálně vzhledem k populaci nejvíce nádorů ledvin.
To tak skutečně je.
Nejde mi ani tak o konkrétní čísla, jako spíše o princip, důvod, proč je tomu tak?
To právě nevíme. Ale vždy jsme o to pomyslné první místo „soutěžili“ s pobaltskými zeměmi. Viděl jsem konkrétnější analýzy. Když se podíváme na celou ČR a porovnáme to s distribucí nádorů, tak zjistíme, že nejvyšší výskyt je v Jihočeském a Západočeském kraji. A to jsou jinak samy o sobě celkem zdravé regiony. Spekulujeme o nějaké souvislosti s vodou, respektive s látkami v ní obsaženými, ale prokázané to není. Viděl jsem i analýzu německé situace. A i tam je nejvyšší výskyt v přilehlých oblastech ke zmiňovaným regionům v ČR. Na Německu se ta celková čísla tolik neprojeví, protože je osmkrát větší.
Říká se, že ledviny a onemocnění ledvin nebolí. Je to podobné jako u prostaty?
Ledviny, ledvina jako taková skutečně nebolí a nebolí sám o sobě ani růst nádoru. Ledvina bolí až v situacích, kdy v jejím dutém systému vzniká přetlak kvůli hromadění moči. Takovou bolest může vzácně způsobit i nádor. Mnohem častější příčinou jsou ale odcházející ledvinové kameny. Jde vlastně o koliku, o akutní obstrukci, a to už je krutá bolest. Nějaký chronický pomalý nádorový růst v ledvině skutečně nebolí.
A nebolí, i když v ledvině roste nádor?
Nádory bolí, až když prorostou mimo tukové pouzdro ledviny, ale to jsou obvykle pokročilá onemocnění. To je také ten důvod, proč jsme dříve zachycovali nádory ledvin až v pokročilých stavech. Od devadesátých let v souvislosti s dostupností ultrazvukového vyšetření a CT se výrazně zvýšilo procento nádorů, které se daří zachytit v počáteční fázi. Ve fázi, kdy jsou jejich rozměry menší. Což je rozhodně dobře z hlediska další léčby a onkologické prognózy.
Jaká je úspěšnost vyléčení rakoviny ledvin?
Pravděpodobnost vyléčení lokalizovaného nádoru ledviny je vysoká. Pětileté přežití bez recidivy po chirurgické léčbě se pohybuje okolo 90 procent. V drtivé většině chirurgickou léčbou pacienta tedy vyléčíme. Horší jsou výsledky u pokročilých forem s přítomnými metastázami. Byť i zde se přežití díky novým systémovým léčbám významně prodloužilo.
Onkologická onemocnění v Česku a robotizace výkonů
Proč je Česko dle vás na předních místech ve výskytu onkologických onemocnění?
Hodnotících faktorů je více, ale u urologických nádorů na úplné špici statistik nejsme, tedy kromě zmiňovaných nádorů ledvin. Obecně u nádorů měchýře má v Evropě daleko vyšší výskyt Španělsko. U rakoviny prostaty jsou to naopak severské země. Do počtů a statistik ale vstupuje mimo počtu zachycených výskytů například i délka dožití. Jestliže máme v Česku vyšší délku dožití, tak i proto máme následně vyšší výskyt nádorů než například v Africe. Záleží tedy i na interpretaci a souvislostech. Navíc je to i o úrovni zdravotnictví. Dokážeme identifikovat onemocnění. To platí zvlášť u rakoviny prostaty, kde vzestup incidence není jen v častějším výskytu nádorů, ale i lepší záchytnosti.
Co dál ovlivňuje statistiky?
Důležité je také posuzovat schopnost léčit pacienty. Konkrétně u nádoru měchýře jsme jedna ze zemí a jediná země ve střední a východní Evropě, která zlepšila přežití pacientů. Dosáhli jsme poklesu mortality. Také se výrazně mění délka přežití v jednotlivých stádiích zachyceného onemocnění. Tam se prakticky u všech urologických nádorů oproti devadesátým létům minulého století zásadně zlepšujeme.
Možná to do značné míry souvisí s technologiemi ve zdravotnictví. Existují ještě nějaké výkony, které jsou dominantně prováděny klasicky chirurgicky?
Zcela určitě, je jich mnoho. Když si vezmu náš operační program, tak je minimálně ze dvou třetin tvořen endoskopickými nebo miniinvazivními výkony. V našem spektru jsou to endoskopické výkony v močovém měchýři, takzvané transuretrální výkony. To je historicky to nejstarší, co děláme v podstatě již od padesátých let. Další endoskopické výkony jsou na horních močových cestách, v drtivé většině z důvodu výskytu kamenů.
Zkušený operatér odhadne konzistenci operované tkáně
Jak postupujete v těchto případech?
Buď tam přistupujeme přes močové cesty, nebo vstupujeme do dutého systému ledviny tak, že jej punktujeme přes kůži.
Jaké další typy výkonů provádíte?
Další typ výkonu je laparoskopie a pak jsou robotické operace. Ty do značné míry nahradily laparoskopické výkony. Pořád se navíc rozšiřuje spektrum operací, které provádíme laparoskopicky anebo roboticky.
A pokud jde o otevřené výkony?
To je případ spíše náročných operací, u velkých a pokročilých nádorů. Pořád tak ještě děláme otevřeně některé nefrektomie, odstranění celé ledviny. I když i zde se se stoupajícími zkušenostmi přesouvá část výkonů do méně invazivní formy.
Když operujete roboticky, tedy nejste v přímém a osobním kontaktu s pacientem, neměl jste někdy alespoň na vteřinu pocit, že to nemáte pevně v rukou?
Vše, co děláte, je záležitost zkušenosti. Samozřejmě se vždy debatuje o taktilním vnímání a taktilním [dotykovém, hmatovém – pozn. red.] podnětu. Jistě je to značná změna, jestli něco operuji otevřeně a mohu si na tkáně „sáhnout“, nebo roboticky. Taktilní podnět v klasické podobě ztrácíme. Zkušený operatér ale už odhadne konzistenci operované tkáně. Robotika ale i přináší mnoho jiných výhod. Díky zobrazení a jeho rozlišení třeba daleko vidíme operační pole. Máme tak lepší přehled. A díky jemným nástrojům máme i preciznější operační techniku… Výhodou robotiky je i existence simulátorů. Když jde lékař poprvé operovat živého pacienta, má za sebou již nějakou praxi získanou na simulátoru. A dokážu si i představit, že s vývojem digitalizace a nástupem nové generace robotů nějakým způsobem nahradíme i ten taktilní vjem.
Jak to myslíte?
Třeba ucítíme v nástroji nějakou odezvu.
Urologie je mimořádně technologický obor
Existují v urologii nějaké informace, typicky mýty, které i když jako lékaři dokola vyvracíte, tak neustále ve společnosti kolují?
Největším a neustále kolujícím mýtem je, že všem, kteří k nám přijdou, ať teprve na prevenci nebo už jako pacienti, děláme automaticky cystoskopii, endoskopické vyšetření močových cest. A že se jedná o naprosto strašlivý a traumatizující zážitek. Proto všude vysvětluji, že cystoskopii děláme jen velmi malé části našich pacientů a až na základě jasného důvodu. Takže to rozhodně prakticky nikdy není při první návštěvě. A když už takový výkon provádíme, tak flexibilními endoskopy. Vyšetření tedy nepůsobí zdaleka tak traumatizující, jak to bývalo dříve.
V čem podle vás spočívá kouzlo urologie jako oboru?
Ono to trochu souvisí i s tím, proč jsem na něj šel. Z mého pohledu to byla kombinace toho, že jsme obor operační, ale není to vyhraněná operativa. Kromě operování se věnujeme i komplexnější péči o urologická onemocnění. Máme hodně diagnostiky a v mnoha situací využíváme i medikamentózní léčbu. V urologii je tedy prostor i pro ambulantní péči, komunikaci s pacientem, pro komplexní přístup k onemocněním. Ale hlavní důvod, proč jsem se pro urologii rozhodl, byl její úzký vztah k novinkám, k novým technologiím a postupům.
Jak konkrétně se tyto technologie projevují a projevovaly ve vaší praxi?
Projevilo se to již v dobách mého začátku novinkami, endoskopickými přístupy k léčbě litiázy [tvorba kamenů ve vnitřních orgánech, pozn. red.]. Začínala éra extrakorporální litotrypse [terapie využívající tlakové rázové vlny, pozn. red.] a endoskopické léčby litiázy v horních močových cestách. To byl tehdy velký boom. Na to navázala laparoskopie. V hrála urologie velmi aktivní roli. Na to následně navázala robotická operativa. Zde urologie představovala stěžejní obor, který s ní přišel. Většina prvních robotických výkonů byla urologických. Dodnes urologie představuje obor, který má celosvětově stále největší spektrum a počet prováděných výkonů robotickým systémem.
Profesor Babjuk a spolupráce s IPVZ
To znamená, že se neustále učíte novým metodám?
Několikrát za svou kariéru jsme měnili svůj pohled na operační přístup k některému onemocnění. Třeba nádory ledvin jsem se učil operovat třikrát. Nejdříve otevřeně, pak laparoskopicky a teď roboticky. To samé v podstatě platí i pro prostatu. To jsou dva zásadní momenty, které z urologie v mých očích dělají obor, který může mnoho lidí zajímat.
Co je pro váš obor do budoucna důležité?
Urologie je a vždy byla, jak už jsem řekl, velmi progresivní ve využívání technologií. A to je pro nás velmi důležité si udržet. Přičemž je nutné zároveň dodržovat zásadu, že výsledek nového přístupu, třeba robotického výkonu, by měl být pro pacienta minimálně v kvalitě nebo rychlosti rekonvalescence příznivější než klasicky prováděný výkon. Cílem je vždy zlepšit osud pacienta, ne si pro sebe vymýšlet hračky. Důležité je také nezapomínat na komplexnost, protože podstatná část dospělé urologie jsou nádorová onemocnění.
V IPVZ existuje nejen Katedra urologie, ale mimo jiné i Subkatedra onkourologie. Co je smyslem oboru ve vzdělávání?
Urologové neléčí pacienty pouze operačně. Vždy jsme byli odborníci na hormonální léčbu u rakoviny prostaty, na intravezikální chemoterapii [aplikace roztoku cytostatika do močového měchýře – pozn. red.] nebo imunoterapii u nádorů močového měchýře. Vytvořili jsme proto nástavbové vzdělávání v onkourologii. A snažíme se, abychom tou nástavbou připravovali lékaře, kteří budou mít komplexní znalosti o urologických nádorech. Budou tak úspěšnými spolupracovníky onkologů v multioborových týmech. Nechceme být jen ti, kteří budou schopni říct, co se má odoperovat. Chceme být těmi, kteří se dokážou o pacienta starat komplexně. Pořád zdůrazňuji, že nejsme jen chirurgové, ale že léčíme naše pacienty i jinými metodami, například medikamentózně. Myslím si, že pro dobré výsledky, pro kvalitu péče a pro naše pacienty je to důležité.
Jan Brodský, IPVZ
—
Profesor MUDr. Marek Babjuk, CSc. se narodil v roce 1961 v Praze. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Promoval v roce 1986. Po ukončení lékařské fakulty pracoval na urologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, zpočátku jako sekundární lékař a od roku 1993 jako vedoucí oddělení. Atestační zkoušku I. a II. stupně z urologie složil v letech 1988 a 1992. Atestační zkoušku z klinické onkologie v roce 1997.
- V červenci 2003 byl jmenován docentem pro obor urologie. Název jeho habilitační práce zněl: „Moderní neinvazivní a endoskopická diagnostika nádorů močového měchýře”.
- Profesorem pro obor urologie byl jmenován 2. března 2009 prezidentem ČR.
V roce 2009 byl prof. Babjuk jmenovaný přednostou Urologické kliniky 2. LF UK a Fakultní nemocnice v Motole. Od dubna 2018 v ní vede centrum robotické operativy. Dlouhodobě působí na klinice UroKlinikum. Od počátku roku 2022 působí na pozici děkana 2. LF UK. V minulosti vedl i Českou urologickou společnost ČLS JEP.
