Jsou to informace, které mění naše vědomí, říká Richard Papík

0
10123
„Je výborným trendem, že knihovny jsou nejen místem studia, poznávání vědeckého a lidského vědění vůbec, ale že jsou místem setkávání a komunikace,“ ví Doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D. / Foto: IPVZ

„Já osobně mám takový rituál, na který mám vyhrazené páteční odpoledne až podvečer, kdy si chodím studovat do některých knihoven, protože miluji atmosféru té studovny,“ říká v rozhovoru doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D. 

A pokračuje: „Studovna dnes není o tom, že si tam chodím číst pouze tištěné texty, ale že si i tam vyhledávám v databázích. To bych pochopitelně mohl udělat i doma nebo v kanceláři, ale ten rituál – těšit se na ten pátek, někam fyzicky dojít a něco pro to udělat, je pro mě cenný a rád ho pěstuji.“ 

Zdravé Zprávy společně s Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví [IPVZ] přinášejí rozhovor s knihovníkem, informačním specialistou, vysokoškolským pedagogem a zástupcem vedoucího Oddělení vědeckých informací IPVZ doc. PhDr. Richardem Papíkem, Ph.D. Rozhovor v plném znění je na stránkách IPVZ – ZDE.

Jaká je přesná definice informace a vědecké informace?

Jedno z pojetí je, že informace je to, co obohacuje naše poznání a provede změnu v našem vědomí a my si díky tomu řekneme – to je pro mě novum. Dnes se slovo informace dostává i do pojmu, který se používá, aniž se přemýšlí nad jeho významem. Znalostní management pracuje s jakousi linkou či pyramidou „data – informace – znalosti“. A zde lze říci, že data jsou izolovaná fakta a fakta nesoucí nějaký obsah. Což je právě něco, co může změnit to vědomí. Použitá, aplikovaná informace, bývá chápána jako znalost.

A vědecká informace? 

Vědecká informace je ta běžící ve vědecké komunikaci a jejími znaky je především ověřitelnost, hodnota spojená s kvalitou a aktuálnost. Při následném publikování vědecké informace je ovšem nesmírně důležitý i proces hodnocení a recenzní řízení. V praxi se tak stane, že se na konkrétní vědecké sdělení, které obsahuje vědecké informace, sesypou třeba dva až tři recenzenti a ti vypracují, z pohledu kritického myšlení, hodnotící pojednání. Velkým znakem vědecké informace je proto její ověřitelnost.

Co je rešerše? Jak ji definovat?

Můžeme chápat dva základní směry. Ten nejjednodušší říká, že jde o výsledek hledání informací na dané téma a už ten prostý seznam dokumentů je v podstatě rešerše. Rešerše se chápe i jako proces, určité kroky a činnosti, jak se dostat k požadované informaci. Pokud se k ní dostaneme, říkáme, že jsme se dostali k relevantní informaci. Tomuto procesu, jak se dostat od informační potřeby k relevantní informaci, rovněž říkáme rešerše.

Oba dva k tomu mohou přistupovat úplně špatně

Je rozdíl mezi rešerší a vědeckou rešerší?

Myslím, že ano, protože termín rešerše se běžně používá i bez toho přívlastku vědecká, jde o širší pojetí. Ale existuje i termín vědecká rešerše. Ta probíhá procesem zkoumání v ověřitelných zdrojích a zjišťuje stav poznání v daném oboru a měl by jí začínat každý odborník na začátku nějakého zjišťování. Vědecká rešerše by ve svém výsledku měla říkat, že nic podstatného z toho, co bylo rešeršováno, nebylo opomenuto a dává to požadovaný stav poznání.

Je nějaký rozdíl mezi tím, když rešeršuje odborník a laik?

Oba dva k tomu mohou přistupovat úplně špatně.

Rozumím, ale jak postupují? 

Koncový uživatel většinou ví, co chce najít, ale neví, jak by se systému zeptal. Informační pracovník ví, nebo by měl vědět, jak se systému zeptat, ale musí pochopit informační potřebu daného uživatele. K lepšímu výsledku tedy může dojít spíše ten informační pracovník tím, že používá analytické nástroje vyhledávání a umí uživatele informačně uspokojit a dát mu relevantní dokumenty.

Je to dáno i tím, že má přístup k jiným databázím?

Určitě ano. Běžný vyhledávač typu Google není špatný pro základní orientaci, seznámení se s terminologií a zjištění, o co se v daném tématu jedná. Ale když bych použil jiný nástroj – Google Scholar – tak naprostá většina lidí, dokonce i z odborné sféry, tento nástroj nezná, byť se situace v průběhu let zlepšuje. Přitom toto prostředí je plné kvalitních informací a některé z nich se dají považovat za vědecké a jsou v něm obsažené i alternativní metriky, to znamená, že zjišťuje, jaký je citační ohlas na daný článek nebo tezi odborníka. Dalšími systémy jsou například Web of Science a Scopus. Z těchto systémů už se citační ohlasy berou jako oficiální, tedy scientometrické nebo bibliometrické.

Kvalita databází a postup v praxi

Je z pohledu kvality získaných informací rozdíl mezi tuzemskými a zahraničními informačními zdroji?

Věda by měla a musí být mezinárodní, internacionální. ČR je malá země a češtinou mluví méně lidí než angličtinou, která se stala současnou latinou. Z hlediska dopadů jsou rozhodující publikace v zahraničních vědeckých časopisech, ale vůbec to neznamená, že zahraniční publikace sama o sobě je kvalitnější než tuzemská. Ovšem pokud vědec chce, aby měla jeho práce větší dopad, nezbývá mu jiná cesta než publikovat v mezinárodních časopisech s impakt faktorem. Na to jsou následně navázány i granty a zvyšování kvalifikace.

Jak správně přistupovat k procesu rešerše, aby měla vypovídací hodnotu? 

Existují dva přístupy k vyhledávání informací. Za prvé směr intuitivní, kde klademe vedle sebe termíny a čekáme, jaká bude odezva systému a na základě té odezvy buď jsme spokojeni, nebo postupujeme dál. Za druhé je to analytické vyhledávání, tedy jakmile již použijeme nějaké vyhledávací nástroje. Typově třeba v podobě Booleových operátorů, což jsou tři základní operátory. […] Toto analytické vyhledávání vzniká ve chvíli, kdy si s ním uživatel více hraje a nemá zájem dostat velké množství informací a nebýt zahlcen, ale dostat se k tomu, co skutečně hledá a co pro něj bude kognitivně stravitelné.

Jak moc je to důležité v praxi?

Třeba odezva vyhledavače Google na 35 milionů dokumentů není to, co si uživatel představuje a byl by zahlcen. Jestliže se ale zapojí rešeršní strategie, tak se počet dokumentů snižuje a rešerše se zpřesňuje. V rešeršním procesu je to takový věčný souboj mezi úplností a přesností. Čím je rešerše úplnější, tedy máme k dispozici větší počet dokumentů, tím je méně přesnější a my se musíme k přesnosti dopracovat tím, že dokumenty listujeme a procházíme je. Jenže kdo prolistuje několik milionů dokumentů? Nikdo, to je nesmysl. Proto se používají analytické nástroje, které rešerši přibližují naší informační potřebě.

Vypracování vědecké rešerše značí utřídění informací

Co byste uvedl přímo v oboru zdravotnictví?

Velice důležité je pro vědecké rešerše, aby systém monitoroval co největší oblast daného oboru, nejlépe celosvětově. Tuto podmínku mnoho systémů nesplňuje, protože ty systémy jsou buď lokální, nebo světové. Mezi světovými systémy asi vítězí MEDLINE, a to i ve verzi volně přístupné na internetu, což je PubMed. Dále jde třeba o systém Embase a další.

Máme i domácí kvalitní databáze?

Z lokálních systémů odborných až vědeckých informací ve zdravotnictví bych zmínil virtuální knihovnu MEDVIK, také databázi Bibliographia Medica Čechoslovaca. Za obojím stojí Národní lékařská knihovna ČR. Tyto systémy nejvíce sledují prostředí ve všech lékařských oborech. Ať už jde o klinickou, nebo experimentální medicínu. Ale tím se nevylučuje vznik nějakého velmi zajímavého lokálního systému, který pracuje například s anatomickými informacemi, nebo výukový nebo faktografický systém. A který se prosadí, protože je výjimečný v nějaké úzké oblasti.

Netříští se potom zbytečně informace?

Je to dobře, že vznikají. Konkurence je zdravá a těch databází není přehršel. Když by nebyla konkurence, tak by nebyl vývoj. Mohu uvést konkrétní příklad. Existují dva velké rezervoáry, které se naplňují zdravotnickými a lékařskými informacemi, a to systém ProQuest a EBSCO. Oba jsou nesmiřitelní konkurenti ve smyslu právě té konkurenceschopnosti a přetahují se o uživatele. Snaží se být jiní, lepší, například i v procesech vyhledávacích nástrojů. Jediný, kdo na tom vydělá, je právě ten uživatel. Zároveň je rozdíl mezi vědeckou informací a lékařskou informací. V českém a slovenském jazyce se od 60. let minulého století uchytil termín vědecká lékařská informace. Ten je srozumitelný a vyplatí se držet se ho, protože je zjevné, že jde o souvislost s publikační aktivitou a čtením odborných textů.

Richard Papík a kritické myšlení

Může nás ona samotná potřeba vyhledávání informací a zdrojů naučit tzv. kritickému myšlení?

Ano, to bych podepsal. Jakmile si člověk začne vyhledávat zdroje, tak už totiž pracuje s prvky kritického myšlení.

Na jaké typy a zdroje informací je dobré si dávat pozor?

V první řadě na lacině se nabízející informace z veřejných sociálních sítí a pak ze zdrojů zatížených často i pochybnou reklamou.

Je nutné pro věrohodnost člověka sdělujícího nějakou informaci, aby vždy stoprocentně uměl uvést zdroj, protože pokud by ho neuměl uvést, tak se mu principiálně nedá věřit?

Troufnu si říci, že v běžné komunikaci to potřeba není, protože ta komunikace je běžná a byla by tímto i zbytečně zatěžována. Pokud se ovšem jedná o vědeckou komunikaci a vědeckou informaci, tak tam je uvádění zdrojů zásadní. Ve vědě má totiž uvedení zdroje úroveň důkazu. Říká se tomu Evidence-Based Medicine [EBM].

Rychločtení a nové technologie

V současnosti je velmi skloňovaný termín rychločtení. Často se jím někdo zaštiťuje, ale jakými pravidly se řídit, aby bylo funkční?

Rozhodně bych nepoužil termín rychločtení ve smyslu stresu, tedy číst rychleji a ve stresovém rozpoložení. Raději používám termín racionální čtení nebo efektivní čtení. Není to čtení konkrétního textu jednou, ale vícekrát. První čtení je takzvané orientační čtení, kdy se s obsahem seznámím a dodám mozku materiál, o kterém mohu přemýšlet. Při dalším čtení téhož, například jiným postupem, už jdu cíleněji po informacích, které v textu přímo hledám nebo po zjištění, co od něj čekám. Z psychofyziologického hlediska se dá pracovat na rozšíření zrakového rozpětí a snížení počtu fixací, což se dá vycvičit. Člověk běžně na jednu oční fixaci čte 7–9 znaků, ale po několika desítkách minut se určitým cvičením dokáže dostat na dvojnásobný nebo trojnásobný rozsah. Standardně lidé čtou například po slovech, ale cvičením se dá naučit čtení například po myšlenkových celcích.

Není pro nás přílišná technologizace či elektronizace konkrétní osoby nebo celé společnosti určitou hrozbou?

Zneužitelné je všechno. Elektronizace život zlepšuje. Hrozbu spíše vidím v tom, zda ji lidé budou zneužívat. Tedy, že se v souladu s novými technologiemi budou zavírat oči před potencionálními důsledky, ať už etickými nebo právními. Konkrétně v umělé inteligenci vidím obrovskou příležitost, ale zároveň se musí ve společnosti a v sociálních skupinách, od malých dětí po vědce, diskutovat i její možné dopady.

Jste tedy bez obav?

Ne, určitou hrozbou využívání elektronických prostředků je, že člověk kognitivně ztrácí. Když totiž člověk nad některými věcmi přestane přemýšlet, tak z pohledu vývojové psychologie nemusí projít nějakou fází vývoje a může dojít k povrchnímu přístupu k myšlení nebo spoléhání se, že za něj rozhodne stroj. Jedním z velkých mýtů zároveň je, že se jednou podaří zorganizovat všechny informace na světě.

Knihy a domácí knihovna

Měl bych mít podle nějakého systému seřazenou vlastní knihovnu doma?

To není důležité. Důležité spíše je, aby člověk vůbec byl obklopen knihami. Ale co naopak vnímám negativně, je dávání knih v knihovně do druhé řady, kdy následně nejsou vidět.

Jakou roli hrají v dnešní internetové a elektronické době fyzické knihovny?

Jsou stále zásadní. Pořád jsme ve stádiu, kdy nejsme schopni uchovat elektronickou informaci navěky, protože papír z pozice nosiče má stále nejdelší životnost. Dnes když si vezmu třeba 20 let starou disketu, tak ji nejsem schopen, ani při jejím správném uchovávání, v běžné v domácnosti přečíst. Kdežto pokud v knihovně najdu 200 let starou knihu, tak i při ne úplně správném uchovávání, si ji přečíst mohu. Mimo jiné jedna z funkcí knihoven, a to i těch specializovaných, akademických, odborných, je tzv. komunitní a lidé, různé společenské skupiny, se v nich scházejí.

Tedy knihovna a studovna jako místo setkávání se?

Je výborným trendem, že knihovny jsou nejen místem studia, poznávání vědeckého a lidského vědění vůbec, ale že jsou místem setkávání a komunikace. Proto studenti nejen lékařských a zdravotnických fakult chodí rádi do univerzitních a fakultních knihoven, knihoven v kampusech, ale i do Knihovny Akademie věd ČR, Národní technické knihovny, Národní knihovny ČR, a pochopitelně desítek a stovek dalších, kde nachází jak pěkná studijní prostředí, tak i další interiérové možnosti, jak strávit čas studijní i uvolněně komunikační. Kdo někdy zažil takové knihovny v zahraničí nebo u nás, nasál jejich fantastickou atmosféru, jistě chápe, proč mám slabost pro tzv. kamenné knihovny i v 21. století. Je moderní a účelné chodit do knihoven a studoven.

Je to i váš případ?

Já mám takový rituál, na který mám vyhrazené páteční odpoledne až podvečer, kdy si chodím studovat do některých knihoven, protože miluji atmosféru té studovny. Studovna dnes není o tom, že si tam chodím číst pouze tištěné texty, ale že si i tam vyhledávám v databázích. To bych pochopitelně mohl udělat i doma nebo v kanceláři, ale ten rituál – těšit se na ten pátek, někam fyzicky dojít a něco pro to udělat, je pro mě cenný a rád ho pěstuji.

Práce v Oddělení vědeckých informací IPVZ

Hlavní náplní Oddělení vědeckých informací IPVZ [OVI] je poskytování odborných informačních, knihovnických a konzultačních služeb. Co to znamená v praxi?

IPVZ mělo kdysi velkou knihovnu, která patřila mezi nejprestižnější lékařské knihovny u nás. Postupem času zanikla. Což je logické, protože by v současnosti zbytečně dublovala funkci Národní lékařské knihovny v oblasti akvizice a budování fondů zdravotnické literatury. Proto se OVI více specializuje na podávání informací na míru a pracuje s databázemi na principu rešerší.

To ale přece není jediné, co děláte?

Zabýváme se činností konzultační či rešeršním poradenstvím ve smyslu, jakým směrem se má uživatel vydat. V neposlední řadě poskytujeme i vzdělávací aktivity jak ve frontální výuce pro různé obory, tak od dob covidu natáčíme webcasty nabízející návod pro zájemce, jak se dostat ke kvalitním a odborným vědeckým lékařským informacím. Každý vrcholný manažer, včetně manažera ve zdravotnictví, lékaře nevyjímaje, by měl být obklopen informačními fondy, ať už klasickými tištěnými nebo elektronickými. Správný manažer nemusí v těch fondech umět hledat, ale musí vědět, že tu informační potřebu má a může ji naplnit. A od toho má mít své lidi, aby mu potřebné informace dodali a aby na základě těchto informací mohl provést kvalitní odborné a například i manažerské rozhodnutí.

Kdo a s jakými požadavky se na OVI nejčastěji obrací?

Většinou jde paradoxně o lidi, kteří již v medicíně něco zažili. Jsou věkově spíše starší a jsou historicky naučeni, aby se o informace zajímali z ověřitelnějších zdrojů. Jak nemám rád slovo „povinný“, tak myslím, že by měl existovat během studia na lékařských fakultách povinný předmět, který by studentům ukázal, jaké možnosti zdrojů existují a co se s nimi dá vše dělat. Je nutné už mladé lidi seznamovat s tím, co informační zdroje dokážou a že to je důležité jak v experimentální medicíně, tak v klinické praxi. A my dokážeme zájemcům říci nejen kde informaci sehnat, ale i jak s ní následně pracovat v praxi.

Překvapil vás někdy požadavek nějakého uživatele, ať už z pohledu samotného požadavku, nebo tematicky?

Dosud mě nic nepřekvapilo z hlediska tématu. Na druhou stranu mě překvapí každá rešerše tím, co během ní zjistím. Ať už jde o informaci samotnou, o novou terminologii, nebo třeba nějaký nový trik ve vyhledávání v databázi.

Jan Brodský, IPVZ

Doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D. vysokoškolský pedagog a informační specialista je předním představitelem české informační vědy a uznávaným odborníkem tohoto oboru. A to především v oblasti elektronických informační zdrojů, informační podpory vědy a výzkumu a rešeršních strategií. Jeho vedlejším odborným zájmem jsou metody rychlého čtení, metody osobní práce s informacemi a informační metody competetive intelligence.

Vystudoval Střední průmyslovou školu sdělovací techniky v Praze – specializace radiokomunikační technika. V roce 1986 zahájil studia oboru Vědecké informace a knihovnictví Filozofické fakulty UK v Praze. Vystudoval při zaměstnání. Po složení Státních závěrečných zkoušek absolvoval program postgraduálního studia oboru informační věda a psychologie [od 1994 jen informační věda, pozn. red.]. V roce 2000 složil rigorózní zkoušku [PhDr] a obhájil disertační práci a získal titul Ph.D. v oboru Informační věda. O jedenáct let později v roce 2011 obhájil na Univerzitě Komenského v Bratislavě habilitační práci a získal titul docent v oboru Knižnično-informačné štúdiá.

Docenta Papíka je velmi snadné si oblíbit, říká autor rozhovoru Jan Brodský. Podle něj jde o člověka nadmíru milého, ochotného, vstřícného a usměvavého, který neustále chrlí nové nápady a náměty na zlepšení.

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here