Co a jak léčili lékaři, felčaři a léčitelé v době Alžběty I.

0
1576
Alzbety I
Foto: Pixabay.com

Emeritní profesor anglické literatury na Filozofické fakultě UK a JU ČB Martin Hilský přeložil za svůj život kompletní dílo Williama Shakespeara. Loni vydal úspěšnou knihu „Shakespearova Anglie Portrét doby“. V ní mapuje životy lidí Shakespearovy éry.

William Shakespeare žil v letech 1564 až 1616. Kniha Martina Hilského nabízí širší vhled do života Anglie za Jindřicha VIII., Edwarda VI., Jany Greyové, krvavé Marie Tudorovny a hlavně královny Alžběty či králů Jakuba I. a Karla I. Kniha, byť to tak na první pohled nevypadá, se svým způsobem veze na dnes tolik módní retro vlně. Podezírat Martina Hilského z kalkulu ale není namístě. Z jeho knihy je zřetelně znát, že dobu anglické reformace řeší po celý svůj život. Že ji má „v malíčku“, protože ji řešil vždy, když překládal „svého“ Williama Shakespeara.

Řekneme to stručně, knihu o Anglii v době Williama Shakespeara doporučujeme každému, kdo má rád historii, Anglii, cizí jazyky, mateřský jazyk, překlady, Shakespeara, Martina Hilského nebo prostě jen rád čte. A jelikož jsme se již věnovali tomu, kdy a jak lidé v době Williama Shakespeara Vánoce vlastně slavili, opět si dovolujeme [bez svolení autora, ale ku potěše čtenářů, pozn. red.] přetisknou část z 6. kapitoly z knihy Shakespearova Anglie Portrét doby od Martina Hilského o tom, kdo byl v době Shakespearově lékař, felčar a léčitel.

Lékaři [physicians] představovali elitu medicínské profese. Bylo jich málo, a protože byli drazí, obyčejní lidé se na ně obraceli jen ve výjimečných případech. […] Magisterské studium lékařství bylo sedmileté, doktorské studium trvalo dalších sedm let. Studenti medicíny studovali Asklepia, Hippokrata a Galéna…

V letech 1580 až 1600 působilo v Londýně celkem padesát lékařů. Podle představ Královské lékařské fakulty jenom její členové měli mít právo předepisovat léky na přírodní bázi, které byly podstatou galénovské terapie. Ale jejich pokusy o regulaci o ovládnutí lékařského trhu byly většinou neúspěšné, protože poptávka po lékařských službách byla daleko větší, než mohli teoreticky vzdělaní lékaři zvládnout. Navíc všechny praktické úkony museli přenechat jiným profesím. Báby bylinářky pro ně sbíraly léčivé byliny, lékárníci byliny proměňovali v léky [prášky, kapky, lektvary] a všechny úkony chirurgické povahy prováděli felčaři.

Felčaři

Zatímco lékaři diagnostikovali a předpisovali léky, felčaři [surgeons] ošetřovali rány, napravovali zlomeniny, odstraňovali kamínky z ledvin a žluče, trhali zuby a amputovali končetiny. Bylo jich víc než lékařů, v letech 1580 až 1600 jich v Londýně působilo asi sto, a byli sdruženi ve Společnosti holičů a felčarů [Company of Barbers and Surgeons]. Tato společnost formálně spadala pod Královskou lékařskou fakultu, ale ve skutečnosti si svoje záležitosti řídila sama. Spojení holičů a felčarů může dnes působit bizarně, ale jeho původ se datuje už od středověku, kdy obojí tuto činnost zastávali mniši, kteří rovněž trhali zuby.

Stejně jako Královská lékařská fakulta dostávala Společnost holičů a felčarů každoročně čtyři mrtvoly oběšených zločinců pro pitevní účely. Felčaři byli méně vzdělaní než lékaři [většina z nich neměla univerzitní vzdělání], ale měli větší praxi.

Každý lékař či felčar renesanční doby uměl nahmatat nepravidelný puls a podle vzhledu pacienta přibližně odhadnout jeho nemoc. Nejpoužívanějším diagnostickým prostředkem bylo vyšetření moči. Nespočívalo v laboratorním chemickém rozboru, ale v prostém pohledu, obvykle proti světlu, na skleněnou nádobu, které se říkalo „urinal“. Tyto „močobaně“ doručovali buď sami pacienti nebo poslové. Lékař nebo felčar někdy stanovil diagnózu pohledem na moč, aniž by viděl pacienty. Astrolog a lékař Simon Forman prý požadoval, aby se s močí dostavil i pacient. Často se totiž stávalo, že posel cestou upadl, vylil moč z močobaně a pak ji doplnil svou vlastní.

Lékařství a chirurgie nebyly vždycky ostře oddělené. Například pitvy bylo do osmdesátých let 16. století pokládány za doménu lékařů i chirurgů. Významným předělem v působení Královské lékařské fakulty byly takzvané „Lemley Lectures“, přednášky o anatomii a chirurgii založené lordem Lemleyem a Dr. Caldwellem a pořádané přímo v budově lékařské fakulty. Součástí přednášek byly pitvy. Když v roce 1616 provedl pitvu dr. William Harvey, oznámil svůj objev krevního oběhu. Byl to převratný objev, často srovnávaný s koperníkovskou revolucí, a jeho význam pro rodící se anglickou empirickou vědu a pro celou vědeckou komunitu tehdejší Evropy byl obrovský.

Léčitelé

Léčitelé [healers] byli velmi početní a vyhledávaní, ale ani Královská lékařská fakulta, ani Společnost holičů a felčarů je v lásce neměly, neboť pro ně představovali nevítanou konkurenci. Jejich právní ochranou byla charta Jindřicha VIII., v níž se píše, že všichni poctiví lidé, kteří se vyznají v bylinách, kořenech a léčivých vodách, mají právo provozovat živnost jako léčitelé. Charta léčitelů, v obecném povědomí známá také jako „charta šarlatánů“ nebo „charta mastičkářů“, legalizovala léčitelské snahy alchymistů, astrologů, bylinkářů a bylinkářek s tím omezením, že léčitelé směli míchat a aplikovat mastičky, poskytovat léčivé koupele a obvazy, nesměli však provozovat chirurgii, což byla doména felčarů, ani vystavovat předpisy na léky k vnitřnímu použití, což bylo výsadou lékařů.

Hranice mezi lékaři a felčary na jedné straně a léčiteli na straně druhé však byly rozostřené a léčitelé často prováděli jednodušší chirurgické výkony, zatímco lékaři a felčaři přes svou ostrou kritiku léčitelů často sami používali léky doporučované léčiteli.

Z etablovaných lékařských profesí měli léčitelé nejblíž k lékárníkům, kteří stejně jako léčitelé znali léčivé byliny a doporučovali je svým klientům. Velká popularita léčitelů pramenila z toho, že lidem, kteří se na ně obrátili, obvykle poskytli okamžitou pomoc. Na rozdíl od certifikovaných lékařů, kteří strávili léta studiem antických autorů, byli praktičtí, nezajímala je teorie, ale bezprostřední potřeby lidí. Nejen v Anglii, ale v celé renesanční Evropě byli léčitelé daleko otevřenější novým metodám léčení.

Domácí lékařské knihy

Hranice mezi lékařskou péči a šarlatánstvím byly velmi nezřetelné a léčba mnohdy nabývala různých, z dnešního hlediska bizarních podob. Thomas Phaer ve spise Životospráva [The Regiment of Life, 1544] například doporučoval jako lék proti pomočování dětí ježčí varlata rozdrcená na prášek, na léčbu pásového oparu [shingles] byl podle něho nejúčinnější holubí trus, případně žížaly. Na popáleninu se hodil obklad z kůžiček myší, epilepsii mělo zmírnit jmelí natrhané v březnu a zároveň v době, kdy měsíc ubýval. Močové nebo ledvinové kamínky lze podle Phaera vypudit sušenými kořeny pivoněk máčenými v medu, olejem z ještěrek a štírů [k dostání u apatykáře] nebo na prach rozdrcenými peckami mišpulí.

Neméně vynalézavé byly i rady Johna Hollybushe, který ve spise nazvaném Skvělý a dokonalý domácí lékárník, aneb domácí lékařská kniha vhodná na léčbu neduhů a nemocí všeho druhu [A Most Excellent and Perfect Homish Apothecary od Homely Physic Book for All the Griefs and Diseases of the Body, 1561], radí. Proti padání vlasů doporučuje Hollybush spálený holubičí trus, případně žabí popel, hysterii doporučuje léčit zvýšenou sexuální aktivitou. Chtějí-li pánové udržet dobře moč, je podle Hollybushe dobré vsunout plátek cibule do penisu. V případě, že cibule není po ruce, stačí chytit několik vší, vsnout je do penisu, a bude prý po problému. Nelze přesně určit, do jaké míry se pánové Shakespearovy doby radami Johna Hollybushe řídili.

Výše uvedený text pochází z 6. kapitoly knihy profesora Martina Hilského Shakespearova Anglie – Portrét doby. Některé části textu, minimum, jsme vynechali kvůli potřebám novinového článku.

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here