Kdo si v alžbětinské nemocnici otvíral ústa, šel do klády

0
430
nemocnici
Foto: St Bartholomew's Hospital museum

Emeritní profesor anglické literatury na Filozofické fakultě UK a JU ČB Martin Hilský přeložil za svůj život kompletní dílo Williama Shakespeara. Loni vydal úspěšnou knihu „Shakespearova Anglie Portrét doby“. V ní mapuje životy lidí Shakespearovy éry.

William Shakespeare žil v letech 1564 až 1616. Kniha Martina Hilského nabízí širší vhled do života Anglie za Jindřicha VIII., Edwarda VI., Jany Greyové, krvavé Marie Tudorovny a hlavně královny Alžběty či králů Jakuba I. a Karla I. Kniha, byť to tak na první pohled nevypadá, se svým způsobem veze na dnes tolik módní retro vlně. Podezírat Martina Hilského z kalkulu ale není namístě. Z jeho knihy je zřetelně znát, že dobu anglické reformace řeší po celý svůj život. Že ji má „v malíčku“, protože ji řešil vždy, když překládal „svého“ Williama Shakespeara.

Řekneme to stručně, knihu o Anglii v době Williama Shakespeara doporučujeme každému, kdo má rád historii, Anglii, cizí jazyky, mateřský jazyk, překlady, Shakespeara, Martina Hilského nebo prostě jen rád čte. A jelikož jsme se již věnovali tomu, kdy a jak lidé v době Williama Shakespeara Vánoce vlastně slavili, stejně jako jsme se věnovali tomu, kdo byl v době alžbětinců lékař, felčar a léčitel, nyní si opět a naposledy dovolujeme [bez svolení autora, ale ku potěše čtenářů, pozn. red.] přetisknout část ze 14. kapitoly z knihy Shakespearova Anglie Portrét doby od Martina Hilského o tom, jak to v době Shakespearově chodilo v nemocnicích.

Nemocnice svatého Bartoloměje [St Bartholomew´s Hospital] byla založena ve Smithfieldu mnichem jménem Rahere v roce 1123. Původně to bylo část převorství [priory], které přežilo až do doby Jindřicha VIII. Londýnskému starostovi se podařilo přemluvit Jindřicha VIII., aby převorství předal do majetku a správy londýnského magistrátu. Král podepsal příslušný patent [Letters Patent] v roce 1547, dva týdny před svou smrtí. Protože budovy bývalého kláštera byly ve velmi zchátralém stavu, musel londýnský magistrát investovat nemalé prostředky do rekonstrukce celého rozsáhlého objektu. V roce 1552 byla rekonstrukce dokončena a magistrát zveřejnil zprávu, že budovy poslouží jako nemocnice.

V čele nemocnice stál prezident [President], který byl vybrán ze starších radních města Londýna, a správní rada, sestávající z dvanácti guvernérů. Tito guvernéři byli buď londýnští radní, nebo prostí občané města Londýna, všichni však měli zkušenosti z práce pro veřejnost, která byla zároveň pokládána za oddanou službu Bohu a nebyla placená. Tato explicitní a písemně vyjádřená zásada byla formulována za vlády protestanského krále Edwarda VI., ale přežila i vládu „Krvavé Marie“, a to i přesto, že protestantští kněží byli upalováni ve Smithfieldu, tj. v bezprostřední blízkosti nemocnice. Étos oddané služby Bohu a nemocným lidem byl a do budoucnosti zůstal základním principem nemocnice.

Jeden z guvernérů měl na starosti finanční provoz nemocnice, čtyři další dbali o údržbu budov, nemocničních pokojů a lůžek a o vybavení nemocnice, další čtyři měli na starosti přijímání a propouštění pacientů a odpovídali za ticho ve všech prostorách nemocnice. Jejich povinností rovněž bylo alespoň jednou týdně navštívit osobně všechny pacienty a přesvědčit se o dobré kvalitě jídla a pití a o čistotě ložního prádla. Nemocnice rovněž určila dva členy správní rady, kteří měli na starosti „fund raising“ a byli odpovědní za vyhledávání potenciálních mecenášů.

Placený personál nemocnice řídil kaplan, který měl výkonnou moc a dohlížel nad hladkým průběhem všech důležitých úkonů spjatých s provozem nemocnice. K jeho povinnostem patřilo dohlížet na zásobování nemocnice, kontrolovat záznamy o přijímání a propouštění pacientů, dbát na to, aby peníze a osobní věci pacientů byly řádně evidovány a uloženy. Ve volném čase obcházel pacienty, kázal jim, rozmlouval s nimi a poskytoval jim duchovní útěchu. Účetní knihy nemocnice vedl profesionální účetní, správce nebo majordomus objednával jídlo a pití. Když objevil jakoukoli nepravost týkající se stravování nebo pití [například požívání alkoholických nápojů], bylo jeho povinností to okamžitě hlásit jednomu z guvernérů, ale s nikým dalším o této záležitosti nemluvit – guvernérům nemocnice záleželo na tom, aby se v jejich zařízení nešířilo udávání.

Vrchní sestra [matron] přebírala pacienty od kaplana, přidělovala jim lůžka a řídila práci dvanácti sester, které jí byly přímo podřízené. Jejich hlavní povinností bylo poslouchat ve všem vrchní sestru, starat se dobře o pacienty a dbát o jejich stravu, pohodlí a čistotu. Ve volném čase sestry předly vlnu, kterou nemocnice dodávala tkalcovským dílnám k dalšímu zpracování a zajišťovala tak pravidelný přísun lůžkovin. Plat těchto sester činil 16 pencí týdně, od roku 1580 pak 18 pencí.

V nemocnici pracovali tři placení felčaři, kteří diagnostikovali potenciální pacienty a rozhodovali o jejich přijetí či nepřijetí. Felčaři měli za úkol přijímat jen léčitelné pacienty. Když dva ze tří felčarů shledali pacienta neléčitelným, nesměl být přijat do péče, a když se o to pokusil úplatkem, museli to felčaři okamžitě hlásit guvernérovi. Felčaři byli nepřetržitě k dispozici, ale nemuseli být v nemocnici neustále přítomni.

Co a jak léčili lékaři, felčaři a léčitelé v době Alžběty I.

Vrátný nemocnice měl pravomoc dát do klády každého, kdo sprostě nadával nebo se pohrdlivě vyjadřoval o hlavní sestře, guvernérech, felčarech a dalším personálu. Udržovat pořádek mu pomáhalo osm pedelů [beadles], jejichž funkcí také bylo propůjčit důstojnost schůzím guvernérů. Krom toho obcházeli ulice v okolí nemocnice, bděli nad pořádkem a dobrými mravy a sbírali na ulici lidi stižené nějakou nebezpečnou infekční nemocí a odváděli je do nemocnice na prohlídku. K nemocničnímu personálu patřil i „návštěvník“ z Newgateu [visitor from Newgate], který hovořil s vězni v Newgateu, kázal jim a v případě, že někdo z nich byl movitý, snažil se získat fondy pro nemocnici.

Pacienti se přijímali pouze v pondělí a kapacita nemocnice byla 100 lůžek, v roce 1588 se zvýšila na 120 lůžek. Felčary a sestry se snažili pobyt pacientů v nemocnici co nejvíce zkrátit, takže ročně se z nemocnice propouštělo více než 440 vyléčených pacientů. Pacienti se dvakrát denně modlili a ti, kdo to fyzicky zvládli, museli přitom klečet vedle svých lůžek. Propuštění pacienti se vždy shromáždili ve vestibulu nemocnice, poklekli a děkovali Bohu za uzdravení. Když neměli vlastní prostředky, dostali od nemocnice peníze na cestu, čisté oblečení a pas [passport], který jim umožnil putovat na místo určení, aniž by byli cestou zatčeni pro potulku.

V roce 1552 činily celkové náklady nemocnice 798 liber a 2 šilinky. Část nákladů hradila nadace krále Jindřicha VIII., stejným dílem se na nich podílel londýnský magistrát, deficit 120 liber se uhradil z darů „jistých milosrdných občanů“ [certain merciful citizens]. Náklady se dělily na předpověditelné částky, například platy nemocničního personálu a strava pacientů [2 pence denně], a na výdaje nepředpověditelné [uncertain], k nimž patřily například oděvy pro chudé, cukr a koření do nápojů [caudles], len na prostěradla, košťata, koše, kadidlo na vykuřování nemocničních oddělení, jalovcový popel na mytí šatů a prádla a kapesné pro vyléčené pacienty.

Ticho, nepřítomnost vší a blech, pravidelné, relativně slušné jídlo a odpočinek bez úzkosti z chudoby zřejmě léčily stejně účinně jako medikamenty aplikované během léčby. V nemocničních účtech z června 1558 je záznam o kotlíku, v němž felčaři mohli varem vody sterilizovat své nástroje, z roku 1571 je záznam o „páře“ [hot house].

Nemocnice svatého Tomáše [St Thomas Hospital] byla založena v roce 1213 v Southwarku převorem z Bermondsey a původně sloužila jako chudobinec. Po zrušení klášterů Jindřichem VIII. byla v roce 1551 znovu založena Jindřichovým synem Edwardem VI., aby sloužila k léčbě a podpoře nemocných a chudých lidí. Nemocnice poskytovala nejnutnější péči až čtyřem stovkám starých a zmrzačených pacientů. Pracovalo v ní šest felčarů, z nichž každý pobíral 15 liber ročně, jeden lékař a 15–25 sester.

Bedlam

Nemocnice Svaté Marie z Betléma [St Mary of Bethlehem] byla založena již v roce 1274 v jedné z budov starého převorství poblíž Bishopsgate, od počátku 15. století se specializovala na mentálně postižené pacienty a běžně se jí říkalo Bedlam. Byla to první instituce svého druhu v Anglii, v evropském kontextu se Anglie dělila o toto prvenství se Španělskem. Jindřich VIII. ji na konci své vlády [v roce 1546] převedl na londýnský magistrát. Na krátkou dobu se správy prvního londýnského blázince ujala nemocnice Christ´s Hospital a v roce 1557 se tato instituce stala součástí chudobince Bridewellu.

Se šílenými chudáky se zacházelo stejně jako s čarodějnicemi, prostitutkami či tuláky. Rozdíl byl jen v tom, že zatímco tuláci končili na městském pranýři nebo v Bridewellu, šílenci se zavírali do blázince jménem Bedlam. Slovo „Bedlam“ vzniklo zkomoleninou slova „Bethlehem“ [Betlém], která tak zdomácněla, že se stala synonymem pro „blázinec“. Žebrákům, kteří šílenství jen předstírali, se podle velkého nemocničního oddělení zvaného Abraham říkalo „Abrahámovi lidé“ [Abraham men]. Bedlam tak nebyl jen blázincem, ale také, často především nápravným zařízením.

Každý pacient Bedlamu musel platit nemocniční poplatek, jehož výše se pohybovala od 12 do 20 pencí týdně. Privátní pacienti platili týdně 16 až 60 pencí. Za platebně neschopné chudáky platily nemocniční poplatky jejich rodiny nebo farní úřad. Podmínky ve špitálu byly natolik skandální, že radní Bridewellu museli v roce 1598 zřídit inspekci. Inspektoři konstatovali, že budovy nemocnice jsou v povážlivě zchátralém stavu, žumpa přetéká, odpady jsou ucpané a všude se šíří nesnesitelný zápach, neboť Bedlam byl umístěn mezi dvěma londýnskými stokami.

Výše uvedený text se nachází ve 14. kapitole Shakespearův Londýn knihy profesora Martina Hilského Shakespearova Anglie – Portrét doby. Některé části textu jsme vynechali kvůli potřebám novinového článku.

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here