Škola chůze pomáhá lidem s protézou správně chodit

0
2231
Skola_chuze
Škola chůze v Rehabilitační klinice Malvazinky / Foto: RKM

Rehabilitační klinika Malvazinky [RKM] pořádá program s názvem Škola chůze. Ten využívají lidé po amputaci dolní končetiny. Dle zástupců RKM se do programu hlásí takzvaní amputáři z celého Česka. 

Účastníci programu zpravidla denně rehabilitují po dobu tří až čtyř týdnů. Po absolvování této doby jsou většinou schopni chůze bez opory. Cvičí chůzi v interiéru i exteriéru. Zároveň se učí, jak pečovat o pahýl. Učí se správné masáži jizvy, pahýlu i to, jak pečovat o záda a protahovat se tak, aby amputace nezatěžovala i jiné části těla. Osvojují si i manipulaci s protézou. Součástí výuky je psychologická a sociální podpora.

„Je důležité zapojit multidisciplinární tým – lékaře, fyzioterapeuta, protetika, sociální pracovnici, psychologa,“ říká fyzioterapeutka a lektorka Školy chůze Hana Kohoutová.

Podle ní je důležité přitom všem i to, že se v programu při skupinovém cvičení potkávají sami pacienti. Ti, jak říká, mluví o svém hendikepu a snaží si navzájem pomáhat. Potřeba sdílení zkušeností ji přivedla k založení sdružení No Foot No Stress.

„Byla zde potřeba sdružit pacienty po amputaci, aby si mohli snáze předávat své zkušenosti, motivace i postřehy ze života s hendikepem,“ vysvětluje Hana Kohoutová.

Začátky byly těžké, říká bloger Jiří Švihálek

Jedním z účastníků Školy chůze je populární bloger Jiří Švihálek. Ten přišel o nohu při dopravní nehodě na motorce. Dnes jezdí s protézou i na snowboardu. Začátky života bez dolní končetiny ale byly, jak říká, velmi těžké.

„Mé pocity se v průběhu doby hodně měnily. Od zoufalství, že si nemůžu nechat koleno a musí jít okamžitě pryč, přes radost ze zjištění, co dnešní protetika umožňuje. Šok nad cenou protéz a přístupu pojišťoven. Naprosté nadšení z prvních kroků,“ vzpomíná.

Podle něj je nejtěžší svůj hendikep přijmout, smířit se s trvalou změnou stavu: „To je dlouhodobě nejtěžší. Nestane se ze dne na den, že budu moct opět běhat půlmaratony. Vede k tomu dlouhá cesta, roubená operacemi a bolestí a pokrok rozhodně není zadarmo.“

Jsou tu ale i ryze praktické problémy. Jiří Švihálek vysvětluje, že protéza amputáře se skládá z lůžka, které je přesně odlito podle zbytkového pahýlu končetiny. A až pod lůžkem je kolenní kloub a chodidlo.

„Až později jsem zjistil, že sebelepší umělé koleno vás nenechá hezky chodit, když vás něco dře v lůžku. Lůžko totiž končí v tříslech a vaše tělo si najednou musí zvyknout, že celou váhu opírá do zcela jiných partií, než bylo zvyklé. A vaší kůži to také vadí. A to je vlastně alfou a omegou toho, zda amputář, který chce být aktivní, skutečně může být aktivní,“ vysvětluje Jiří Švihálek.

Upozorňuje, že bolest v místech, kde se stýká protéza s pahýlem, mnohé z amputářů rychle odradí od všech aktivit. A přivede je k pasivitě.

„Naše pohodlí tak je zejména v rukou protetiků. Ti nám svou šikovností umožní existovat bezbolestně. Já tam bohužel ještě nejsem. Stále hledám optimální nastavení lůžka,“ říká.

Zkušenost s programem Škola chůze

Co se týče programu Škola chůze, Jiří Švihálek ho chválí. Prošel jím už dvakrát a nejspíš to dle něj nebude naposledy vzhledem k jeho pravidelným operacím, a tím i změnám pahýlu. Říká, že zpočátku měl trochu zkreslené představy, o čem kurz vlastně je. Myslel si, že po kurzu bude chodit tak, že nikdo nepozná, že chodí s protézou. Ale to se, jak říká, zmýlil.

„Problém ale je, že i zdraví lidé chodí špatně a my tak pilovali naprosto novou chůzi s podsazováním pánve, rotace kyčlí, ramen i páteře… Jejíž výsledek není přirozená chůze, jakou vidíme všude okolo, ale správná chůze. A je pěkně nepohodlná. Zatím jsem ve fázi, že chci spíš chodit jako ostatní dvounožci, ale je dost možné, že za dvacet let mi záda vyčtou, že jsem nechodil správně,“ vysvětluje Jiří Švihálek.

Svého snu se i tak nevzdává. Jím je běh. Ten je pro něj, jak říká, srdcovka. Vše ostatní považuje “jen” za sport. Chce se podívat na olympiádu či alespoň dokončit nějaký triatlon.

„Aktuálně mám pocit, že vše, co dělám ze sportu, dělám proto, že ještě nemůžu běhat. […] A můj cíl? Chci fungovat celý den. Bez bolesti. V rámci možností bez omezení. A už vím, že to není otázkou měsíců, ale let,” uzavírá.

–RED–

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here