Za vyhoření může i nespravedlnost v práci, říká historička kultury

0
3811
vyhoreni
„Některé studie ukazují, že nedostatečné ocenění v práci zvyšuje riziko vyhoření až na dvojnáso-bek. Je to depresivní, protože je tak snadné ho projevit, a přesto to mnoho vedoucích pracovníků nedokáže,“ říká historička kultury Anna Katharin Schaffnerová. / Foto: University of Kent

Více než jedna třetina dospělých cítí většinu času únavu. A případy diagnózy vyhoření dosahují historicky nejvyšší úrovně. Co způsobuje, že se cítíme tak vyčerpaní? A jak si proti vyčerpání a vyhoření vytvořit odolnost?

Odpovědi na otázky hledal redaktor BBC David Robson v rozhovoru s historičkou kultury specializující se právě na vyhoření Annou Katharinou Schaffnerovou. Redakce Zdravé Zprávy rozhovor přetiskuje v plném znění s drobnými redakčními úpravami.

Jaký je rozdíl mezi vyčerpáním a vyhořením?

Naše úzkosti ohledně naší energie a přecenění rezerv jsou věčné, nadčasové. Existuje mnoho důkazů, že se lidé obávali vyčerpání a jeho příčin a sahají až do časů starověké Číny. Naopak vyhoření je syndrom se specifickými příznaky. Definuje se jako nemoc z povolání, která se projevuje sníženou energií a výkonností a kombinuje se s „odosobněním.“ To znamená cyničtější přístup k lidem, s nimiž spolupracujeme nebo k organizaci, pro kterou pracujeme.

A vyhoření?

Pokud je vyčerpání škála pocitů, pak vyhoření se nachází na samém okraji škály vyčerpání. Je to velmi vážný stav. Někteří lidé trpící vyhořením se cítí zcela ochromeni. Jejich tělo jim říká ne a přestává fungovat. Často musí změnit povolání a uzdravení může trvat celá léta.

Proč se stává vyhoření dnes tak častým jevem?

Existuje mnoho studií, které ukazují, že počet případů vyhoření se zvyšuje po celém světě a v mnoha povoláních. Je to částečně proto, že žijeme svým způsobem v nejméně jisté, ale za to velice konkurenční kultuře. A také proto, že často přeceňujeme význam práce. Stává se středem našeho emočního vesmíru. Od práce očekáváme až příliš. Nejenom postavení a peníze, ale i legitimitu. Žádáme po ní, aby nám dávala smysl a seberealizaci.

Jsou to hlavně poměry v práci, které vedou k vyhoření

Nebylo to tak ale vždy?

V minulosti vedla hranice mezi profesí a volným časem mnohem zřetelněji. Tak například teď jsme s moderní technologií stále „napojeni.“ Pokud nejsme dost disciplinovaní, je pro nás těžké se od práce odpojit, stále nesledovat e-maily a zprávy. To znamená, že se naše myšlenky neustále točí kolem práce.

Co nastartuje vyhoření?

Výzkumy ukazují, že existuje šest příčin vyhoření. Je to nadměrné pracovní vypětí, malá samostatnost, nepřiměřené odměny, rozpad společenských vazeb, rozpad hodnot a nespravedlnost.

Cyril Höschl: Štěstí je, že jsem si nezapomněl vzít boty

Faktor nespravedlnosti je zřejmě nejdůležitější, který uvádějí moji klienti. Nedostatečné ocenění může způsobit velkou bolest. Některé studie ukazují, že nedostatečné ocenění zvyšuje riziko vyhoření až na dvojnásobek. Je to depresivní, protože je snadné ho projevit, a přesto to mnoho vedoucích pracovníků nedokáže.

Jak naše vzorce chápání prohlubují stres, který cítíme?

Vztah mezi perfekcionismem a vyhořením je prokázaný. Pokud máme nerealisticky vysoká očekávání toho, čeho chceme dosáhnout a pokud svoji práci posuzujeme přísně, máme velkou šanci vyhořet. Mnoho lidí v sobě má „vnitřního kritika,“ negativní vnitřní hlas. Je těžké žít ve stavu, kdy na nás někdo stále vykřikuje negativní poznámky a vysává z nás vnitřní energii.

Všiml jsem si, že prožívám vztek

Co se dá proti pocitu vyčerpání a vyhoření dělat?

Prvním krokem, jak bojovat s vyčerpáním, je porozumět vlastním preferencím. To proto, abychom si uvědomili, kolik času trávíme mimo svoji konformní zónu. Kdy se do ní máme vrátit, abychom se uklidnili. Musíme rovněž rozumět svým hlavním stresorům. To znamená definovat ty, které jsou mimo naši kontrolu a které naopak ovládat můžeme.

Evropané se potýkají se stresem i pocitem vyhoření

V mé profesi užívám terapii Acceptance and Commitment Therapy [ACT – Terapie přijmi a jednej, pozn. red.]. V ní pojem smíření znamená, že je normální mít negativní myšlenky a pocity, jako jsou strach, vztek a smutek. A že s nimi není nutné hned bojovat. Pomocí jiné formy terapie můžeme zkusit „přijít na to“, že se náš „vnitřní kritik“ mýlí. Ale to vyžaduje mnoho kognitivní energie, abychom si odůvodnili a zracionalizovali tento stav mysli.

Dobře, ale jak funguje terapie ACT?

Při využívání ACT zkoušíme zneškodnit negativní myšlenky a emoce zaujetím postoje objektivního pozorovatele. Než bychom řekli „ten XY mě opravdu štve,“ můžeme říci „všiml jsem si, že prožívám vztek.“ A tento malý posun v perspektivě nám poskytuje pocit odstupu, lepšího ovládání a síly. Je to velmi efektivní technika pro lidi, kteří jsou sami sobě největšími kritiky. Pokud zjistíte, že si často myslíte, že svou profesi vykonáváte špatně, že jste nepřitažliví nebo nemilovaní, uvědomte si, že to promlouvá váš vnitřní kritik.

To se jistě snadno řekne, ale jak toho docílíme v praxi?

Svůj mozek si můžeme představit jako dopravní pás v sushi baru. Neustále kolem vás vozí jídlo. Jedno vypadá hezky, jiné se vám nelíbí. Důležité je vědět, že si nemusíme vzít a sníst každé sushi, které před vás přijede. ACT vás učí nechat to, co se vám nelíbí, nechat ho projet kolem vás a nevšímat si toho.

Historie svépomoci ukazuje, jak na vyhoření

Ve vaší profesi historika kultury zkoumáte i takzvanou historii svépomoci. Tedy stav, kdy se lidé, zjednodušeně řečeno, spoléhají spíše na sebe než na okolí. Jakou techniku lidé dříve užívali, aby dosáhli principu ACT?

Můžeme využít stoickou filosofii, abychom dosáhli našeho očekávání. Existuje krásná věta, kdy Marcus Aurelius říká: „Jenom blázen jde v zimě sklízet fíky.“ Věta obsahuje myšlenku, že mnozí z nás mají nejen od okolního života nerealistická očekávání, ale i od svého vnitřního života. Vyzobáváme si dobré emoce a vyhýbáme se těm, které se nám nelíbí. Tak bychom mohli zůstat celý život šťastní. To však nepomáhá, protože se naše pocity přirozeně mění.

Syndrom vyhoření v ČR ohrožuje asi 20 % populace

K čemu takový přístup vede v životě?

Naše přehnaná očekávání se často stávají zdrojem pocitu viny a vyvolávají negativní pocity. Podle ACT se to nazývá „špinavá bolest.“ Nechceme prostě zažívat zlobu a smutek, ale přidáváme k nim další vrstvu utrpění. Důležitá je ale i energie, jak tu vnímáme. Jsou dny nebo měsíce, kdy máme více energie a zase období, kdy jí cítíme méně. Pokud k těmto výkyvům zaujmeme stoický postoj, může nás to před mentální zátěží ochránit.

Najděte si koníčka, v němž nejde o soutěž

Ve svých dřívějších studiích jste zmínila, že práce zaujímá v našich životech až příliš důležitou roli. Jak se této závislosti zbavíme?

Když jsme prací plně pohlceni a závisí na ní celá naše identita, může být velmi složité se od toho oprostit nebo se alespoň pokusit dělat něco jiného. A čím víc času a energie věnujeme práci, tím více zejí prázdnotou ostatní oblasti našeho života. Abychom tato prázdná místa zaplnili, musíme přestat pracovat a rozhlédnout se po nich. Je velmi důležité si postupně budovat jiné zdroje uspokojení a radosti, abychom pochopili, že práce není vše.

Co tedy radíte?

Je dobré si najít koníčka. Měla by to být neinstrumentální aktivita, která nespočívá v soutěžení. Základem je zbavit se tlaku něčeho dosáhnout. Jediným účelem takového koníčka by mělo být potěšení z aktivity, která nás nenutí s nikým soutěžit.

Michal Achremenko

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here