Inzulín zůstává pro diabetiky prvního typu i mnohé pacienty s diabetem druhého typu nenahraditelný i po sto letech od jeho objevení. Nové technologie totiž zatím mění jen formy jeho aplikace a měření hladiny cukru v krvi.
V léčbě diabetu prvního a druhého stupně sehrává i dnes nezastupitelnou roli inzulín. Shodují se na tom odborníci na diabetes přednosta Centra diabetologie Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze [IKEM] Martin Haluzík a Zdeněk Šumník z Pediatrické kliniky 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice v Motole.
„Inzulín je pro diabetiky prvního typu a řadu diabetiků druhého typu stále nenahraditelným lékem. Zdokonalují se spíše formy aplikace – předplněná pera s velmi komfortní možností podání,“ říká Haluzík.
Někteří pacienti už dnes podle něj používají pera s automatickou pamětí nebo dokonce schopností pacientovi připomenout, že si má inzulín podat či naopak.
Podkožní senzory neboli umělá slinivka
Obrovský pokrok v diabetologii přinášejí takzvané glykemické senzory, které se zavádějí do podkožní tukové tkáně a měří pacientům hladinu cukru prakticky nepřetržitě. V případě výchylky začnou pod kůží vibrovat. Propojit se dají také s inzulinovými pumpami, které pak dokáží dávkování inzulínu přesně řídit.
„To je největším pokrokem léčby posledních let,“ uvádí Haluzík s dodatkem, že tomuto spojení se také někdy říká umělá slinivka.
Podkožní senzory pro diabetiky prvního typu jsou od listopadu 2019 v plné úhradě zdravotních pojišťoven.
„Právě spojení moderních inzulínů s plnou znalostí dynamiky glykémií představuje největší změnu, která se v diabetologii udála a která umožnila, že dnešní generace osob s diabetem mají obrovskou šanci prožít život bez pozdních diabetických komplikací,“ souhlasí se svým kolegou Zdeněk Šumník.
Inzulín a diabetes mellitus 2. typu
V české populaci žije podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky [ÚZIS] z roku 2019 přes jeden milion lidí s cukrovkou. Jejich počet se od roku 2010 zvýšil asi o pětinu. Většina z nich trpí diabetem druhého typu, který vyvolá především nezdravý životní styl, konkrétně nedostatek pohybu, přejídání se, nevyvážená strava a stres. Mezi diabetiky je zhruba stejně mužů jako žen. Nejvíce cukrovkářů je dle dat ÚZIS ve věku 60 až 75 let.
Vývoj počtu pacientů s diabetem v letech 2010 až 2019
| Rok | Počet pacientů |
| 2010 | 862 933 |
| 2011 | 884 224 |
| 2012 | 902 575 |
| 2013 | 918 697 |
| 2014 | 939 600 |
| 2015 | 958 445 |
| 2016 | 981 847 |
| 2017 | 1 000 416 |
| 2018 | 1 017 468 |
| 2019 | 1 045 583 |
[Zdroj: ÚZIS]
Léčba diabetu 1. a 2. typu není stejná
Diabetici prvního typu, kterých v Česku žije asi šedesát tisíc, se hned od počátku diagnózy léčí podáváním inzulínu. U nich se totiž nemoc rozvinula v důsledku autoimunitní reakce, která zničila takzvané beta buňky produkující inzulín.
„Diabetes prvního stupně se musí řešit jenom inzulínem. To je jediná možná léčba. A jde o velmi labilní onemocnění. To znamená, že se může jevit jako velmi uspokojivé a náhle se změní ve velmi špatný stav,“ říká člen výboru České diabetologické společnosti, diabetolog III. Interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice [VFN] a 1. LF UK v Praze Jan Šoupal.
Základem úspěšné léčby je proto aplikace inzulínu přesně stanovenými dávkami. Což pacientovi dokáží zajistit již zmiňované podkožní senzory.
Oproti tomu u diabetiků druhého typu je podle Haluzíka základní problém snížená citlivost na inzulín v důsledku obezity. Tito pacienti nejprve dostávají preparáty, které zlepšují citlivost na inzulín nebo stimulují beta buňky k větší aktivitě. Léčba tabletami však postupně ztrácí účinnost. Pak i u těchto pacientů přichází na řadu podávání inzulínu.
„Velkým pokrokem poslední doby je dostupnost léků, které kromě zlepšení kompenzace cukrovky snižují hmotnost a krevní tlak a také chrání před kardiovaskulárními komplikacemi a snižují riziko postižení ledvin při diabetu,“ vysvětluje Haluzík.
Doplňuje, že nejúčinnější metoda léčby diabetu druhého typu je operace zmenšující objem žaludku nebo vynechávající část tenkého střeva z kontaktu s potravou. Některé z těchto zákroků je možné dělat endoskopicky přes trávicí trubici.
„Základem léčby však stále zůstává dieta vedoucí ke snížení hmotnosti a zvýšení fyzické aktivity,“ upozorňuje.
I léčba pacientů s cukrovkou druhého typu se dle jeho slov neustále vyvíjí. Začínají se používat například inzulíny s podáváním jednou týdně. Ve vývoji jsou také senzory a inzulínové pumpy, které by se zaváděly jednou až dvakrát za rok a výrazně by zvýšily pohodlí pacienta. Pomáhá rovněž telemedicína a mobilní aplikace, které pacientovi pomohou s dietou, výpočtem dávek inzulínu a zvýšením fyzické aktivity.
U cukrovky prvního typu se pracuje na léčbě kmenovými buňkami, které by nahradily zničené beta buňky. Zatím však bez většího úspěchu.
Diabetes mellitus začali prvně léčit v Kanadě
Hormon inzulín objevili dva kanadští lékaři Frederick Banting a Charles Best. Poprvé ho použili v Torontu roku 1922 k léčbě dítěte, které umíralo na do té doby nevyléčitelnou nemoc diabetes mellitus [cukrovka, pozn. red.]. Diagnóza diabetes představovala ještě na počátku 20. století smrt. Objev inzulínu kanadskými lékaři se proto stal přelomem ve vývoji medicíny. Poprvé v dějinách lidstva bylo možné úspěšně léčit smrtelnou nemoc. Teprve o několik let později lékaři objevili například antibiotika, zavedli resuscitační péči, objevili léky na rakovinu a leukémii. A v podstatě teprve nedávno medikamenty na léčbu nemoci AIDS.
Původní inzulín získaný ze slinivky zvířat měl podle Šumníka mnoho nadbytečných látek, které snižovaly jeho účinnost a vyvolávaly nežádoucí reakce. Kvůli krátké době účinku museli tehdy pacienti léčení inzulínem vstávat i v noci, aby udrželi hladinu krevního cukru v rovině. S technologickým rozvojem se podařilo vytvořit celou škálu inzulínů s různou dobou účinku. Což podle diabetologů dnes umožňuje upravit inzulínové schéma na míru podle životního rytmu každého pacienta.
–ČTK/VRN–
